Óda na houmtaun

Po dlouhé době jsem byla opět donucena zavítat do houmtaunu, což mi popravdě činí čím dál větší potíže. Snažím se, aby se můj pobyt minimalizoval na příjezd – vyslechnutí pár dobře mířených rad od maminky – vyslechnutí pár jízlivě mířených poznámek od babičky – odjezd.  Nicméně byť mi to častokrát vycházelo, tentokrát jsem tuhle vizi tak docela nenaplnila. V pátek jsem byla nucena přetrpět s mamkou vpád do jámy lvové, čili důchodcovy, čili do Kauflandu. Ačkoliv moje přítomnost tam byla zamýšlena s tím, že mamce pomůžu co nejrychleji s nákupem, moje psychická kapacita sil byla vyčerpána už na samém kraji (čti u ovoce a zeleniny), kde jsem snažně kličkovala mezi po dlouhé době se shledajícími tetičkami („Ahoj, ty už chodíš do práce?“ „Nene“ <jasně že ne, je pátek poledne, kdyby byla v práci, není v Kauflandu>) , či babičkami komandující sví dědečky ( „Cibule tam je přece ještě dost“)

Tak, jako je v dopravní špičce pěknej průser, když přestane fungovat semafor, ani tady provozu příliš neprospělo, že jedné váze došel pravděpodobně ten papír na nalepování gramáže a příslušné ceny. Stejně jako polovina cestujících v metru ale nikdy nepochopí, že když to světlo u tlačítka na dveřích nesvítí, otevřou se ty dveře samy, ani tady se většina zákazníků nehodlala smířit s tím, že když váha odmítala vydat papírek na půl kila jablek, se žlutou paprikou si to nerozmyslí.

I když jsme se s mamkou pokusily napětí panující při nákupu před nadcházejícím víkendem uvolnit tím, že jsme si kusy zeleniny přihrávaly vzduchem přes půl obchodu, nikoho to evidentně nepobavilo. A tak více než na moje výkony, kterým jsem fotbalově lapila hlávku salátu a za které by se nemusel stydět ani Péťa Čech, sledovali spíš rychle ubíhající zásoby cherry rajčátek, na které se vztahovala mimořádná akce, a které tím pádem polovina Rokycan bude ještě týden večeřet.

Nechápejte mě špatně, já vůbec nic nemám proti malým městům, jakým i mé rodné jest. I když se netajím tím, že nadevšechno miluju Prahu, jsem si vědoma toho, že leckdo to tak nemá a je tady spokojený. Moje smířlivost a momentální nekonfliktnost (jindy na Rokycany vytahuju i peprné výrazy) vychází nejspíš z toho, že mám za sebou navíc ještě čerstvou zkušenost z rodinné oslavy typu: „Jé, vy jste vyrostly, naposled jsme vás viděli, když vám bylo asi pět!“  Nechci být morbidní, ale vždycky si vzpomenu na dávnou reklamu na nějaký barvený nátěr na plot. V té reklamě babička kibicuje svého zetě: „Až to budete natírat příště, musíte to vzít modrou,“ načež své tchýni muž se štětkou v ruce odpoví: „Maminko, až to budeme natírat příště, vy už tady nebudete.“  Neměla jsem ale to srdce říct páté generaci (v pořadí přítomnosti na oslavě počítáno od nejmladšího pár měsíčního řvoucího čehosi), že si ale opravdu nemusí snažit zapamatovat, že já jsem ta s nepatrně kratšími vlasy, neboť vzhledem k frekvenci, s jakou se podobně co do počtu oslavenců obsáhlé oslavy konají, se už pravděpodobně nikdy nepotkáme. 

Poezie, jste mi věrná?

A taky jsem vám chtěla říct, že miluju podzim. Ne jenom tak ledajakej, musí to bej takovej ten hezkej, barevnej, chladnej, ale slunečnej. Když jsou všichni zachumlaný v šálách a čepicích tak, že si ani nechtějí povídat na autobusový zastávce, takže si můžu nechat sluchátka a nejsem hned nevychovanej smrad. Všichni se sice mračí, ale ty víš, že v duchu se usmívají, protože podzim voní.

Chtěla jsem za každou cenu začít pozitivně. Protože, co si budem', jinak to stojí za houby. Jakmile začne škola, člověk nemá čas nedělat nic a najednou mu zase život protejká mezi prstama. A než si stačí všimnout, že už ho v dlani má jenom malinkou špetku, na tom cizim prstě už je zase prstýnek. A stejně jako padá listí, padají i růžový obrazy budoucnosti ve dvou, zachumlaný v peřinách o chladných večerech, s čajem, ze kterýho se kouří, knížkou, která vlastně není ani tak moc zajímavá, ale důležitý na tom je, že je ti dobře.

Ráda se při takovejch náladách hrabu starýma písničkama a hledám v nich to, co jsem tam doteď neviděla. Podzim, krb a u něj rozteklý čokoládový srdce. Intelektuální knížka, nový hořčicový kalhoty, náhlavní sluchátka a naleštěný semišový boty, co maj skoro ještě čistou podrážku. Pocit, že seš na světě sice sám, ale i tak si myslíš, že to zvládneš... To jsou pro mě Básníci před mikrofonem. Hudba mě hladí po duši a texty zaplňujou tak, že mám pocit, jako by mě někdo objímal. Já CHCI tu písničku obejmout, aby věděla, že jí mam ráda. Ale nějak si nemůžu přesně vybrat kterou konkrétně. A tak dělám výcuc, když už jsem v tý škole.

Nechci vidět život tak, jak mi ho zvyky nabízí.

Nehodlam kopírovat chyby jenom z toho důvodu, že se to lidem líbí.

Nechci si spálit tělo jenom proto, že se chtělo vyhnout strachu z vlastní samoty.

Podzim v klipu. Bez dalšího komentáře. Horizonty

Jak zvláštní - odsekávat kusy masa pro umění, protéct jak pramen vody mezi prsty lidí.
Býti básníkem a bát se být právě jím, věčně sbírat střepy kvůli vratkým idejím.Podle kánonu, podle řádu, podle hvězd nechávám se vést, abych pochopil, že jsem to byl pouze já, kdo vždycky zaplatil za špatnej směr svojich cest.

Vrchol lyriky v hip hopu starý éry. Nic není víc. Madam Poezie – BPM 

Kombo: Narozeniny a Dara

Tenhle víkend jsem podrobila svoje tělo menší zkoušce. Nepít a zůstat fresh celou noc? Dospěla jsem k názoru, že jsem pokaždý stejně unavená nehledě na to, jestli jsem v noci pila alko či nealko. Akorát když mam kocovinu, nemám pak celej den hlad... Takže – utrácet v noci za pití, a nebo přes den za jídlo? Volím Bé, neboť tloustne se po obou, ale v druhém případě si pak člověk aspoň všechno pamatuje. A že tentokrát bylo co!

Pátek jsme zahájily v PMku oslavou devítileté existence Freedom Night (Cheers, drink to that!). Přestože jsem jeho součástí sotva rok, stihlo mi to už dokonale přirůst k srdci. Lesby jsou svině nevděčný a nikdy neocení něco, nad čím jste třeba strávily X hodin příprav, … ale i tak se musim prostě pokaždý pousmát, když je vidim, jak se jich už někdy k ránu pořád desítky vlní parketem, jak jsou veselý a jak se maj rády! (a hlavně světový mír, …)

Bohužel jsem si teda zároveň během večera uvědomila, že i když to bude s Agátou mít všechno dobrej konec (stačí tomu prej věřit), stejně budu mít po zbytek života oči na šťopkách, páč mi jí tam všechny neustále vokukujou, jak je krásná!

Se ségrou jsme položily základy společnýmu existování na podiu. Díru do světa s naší show sice asi neuděláme, ale jsem ráda, že jsme po sobě neházely skleničky a všechny přítomné ženy to přežily relativně ve zdraví. Šéfová byla spokojená a to je nejdůležitější (i když jí teda podezřívám, že není úplně objektivní, když je taky z dvojčat...)

Tři hodiny spánku, kufr plnej Redbullů a s úderem sobotního poledne vzhůru směr Slo-ven-skoooo.

Občas si říkám, proč tuhle „práci“ vlastně dělám. Jestli je to jen pro vlastní ego, z nudy, pro peníze, z lásky k lesbám, … Jedno vím určitě. Jedna z věcí, kterou na tom miluju nejvíc, je fakt, že každý večer zažijete zkrátka něco jinýho. Jo, jasně.. občas se holky porvou, někdy přijde málo lidí, něco se nepovede, … No nebo si pak taky dáte drink s Klárou Vytiskovou, nebo... si potykáte s Darou Rolins :)

Říkám na rovinu – zklamala mě. Asi jsem naivní kráva, ale fakt jsem nečekala, že tam vystřihne nefalšovanej playback, a to ještě ne úplně neprůhledně. Na druhou stranu, … je to prostě kočka :)) Odpouštím jí!

Víkendový kombo je teda za náma. Brzo budou fotky, videa, a tak vůbec... A za týden Brno – připravte si pyžámka!

"Potkal jsem dívku..."

Milý deníčku,

potkal jsem dívku...

Zastavím na okamžik prsty nad klávesnicí a prohrábnu si mokré vlasy. Z postele, kde sedím se skříženýma nohama v tričku, který je o tři čísla větší, než by bylo potřeba, se natáhnu na noční stolek pro kafe, ze kterýho se ještě kouří. Obejmu ho oběma rukama a zamyšleně se kouknu směrem k oknu... Ne! Otočim hlavu doleva – žádná kamera, žádnej štáb. Otočim jí doprava – v zrcadle vidím, že pořád ještě nemám neposlušně zvlněné vlasy, roztomile nápadný nos ani špičatou bradu.

...potkala jsem dívku. Tak by měly začínat všechny velké příběhy. Jak velký bude tenhle?

Jmenuje se Agáta. Respektive, nejmenuje se tak, ale já jí tak říkat budu.

Má nádherně voňavé, dlouhé vlasy, kterých se prostě musíte dotýkat. Její oči jsou dokonale hnědé, ale mají v sobě hrozivou jiskru. Je tak akorát velká (malá), její postava je výstavní a i kdyby na sobě měla pytel od brambor, nepřipadalo by mi to na ní divné. Miluje módu a je to na ní vidět.

Je jiná! Mluví pohledem. A tancem. A anglicky... Můžu na ní koukat a nic neříkat. Třeba celý hodiny... A ona taky nebude nic říkat, ale nebude to vůbec divný...

Je tak jiná. Její dotek ve mně způsobuje výbuch, až sa nad Tatrou blýská. Můžu vedle ní sedět a pracovat. Můžu se s ní smát kravinám. Můžu ze sebe dělat blbce, jen aby se zasmála... Třeba celý hodiny.

Je TAK jiná. Vidí svět jinak, vnímá ho jinak. Je jednou z těch, co se neptají „Proč je to takhle“, ale „Proč by to nemohlo být takhle?“

Není tomu tak dávno, co jsem před ní prohlásila, že už jsem za tím bodem, odkud už to nepůjde tak snadno. Odkud už to třeba bude bolet... Ale nebyla jsem si přesně jistá, co ten bod tvoří. Teď už to vím. Tvoří ho ten moment, kdy začnete věřit. Kdy to přestanete jen tak zkoušet a začnete to chtít. Už zase chci to, co nemůžu mít. A už ZASE to, že to nemůžu mít, nemůžu ovlivnit.

A já vím, že ona si to přečte. A vím, že se jí to nebude líbit. A napíše mi: „I will kick your ass“. A já se jenom usměju, protože je tak roztomilá, když se rozčiluje...

Chci vědět jedno: „A proč by to nemohlo být takhle?“ Ale na tu odpověď zas tak nespěchám. Protože na to, aby byly věci jednoduchý, jsem ještě trochu mladá...

Technická vsuvka – nejsem Carrie. Ale je mi souzeno přetahovat se s Osudem o lásku až do těch čtyřicítek? 

 

Chaotickej restart

A já rok co rok,

lok co lok,

… ne vážně, Paulie. Díky za ten song. (Kotvim)

Protože já Kotvim tam, kde mám. Nebo se aspoň snažim. Nebo aspoň chci...

A tak uklízim ten pokoj, kterej už pomalu ale jistě přestával připomínat obývací místnost – nebyl čas. Nemůžu za to... Máma teda říká, že se o sebe pravděpodobně neumim postarat, ale to je BLBOST.

Svádim to na to, že muj život je poslední dobou zbytečně složitej. Teda možná vždycky byl...

Nemam ráda povinnosti, ale nesnášim, když muj život nemá řád.

Škola ještě nezačla. S florbalem jsem skončila. Ke golfu mě nikdo nenutí. Potřebuju kroky, klidně do neznáma, hlavně někam. Nechci stát ani na vteřinu, protože vim, že jsem TAK línej tvor, že jestli se jednou zastavim, už se nikdy nerozběhnu...

Nejsem vlastně nic jinýho než velkej paradox.

Udělala jsem všechno pro to, abych dostala práci, o který se bojim, že jí dostanu. Že jí nebudu dělat dobře. Že zklamu... Nebudu předbíhat. Challenge accepted.

Musím si dávat předsevzetí:

- budu psát častěji na blog! Když nepíšu častěji, mám pak v hlavě velkej zmatek a píšu heslovitě, zmateně, seriozně a směšně (nerovná se vtipně)
- nebudu pít! … Alkohol, sex, lehký drogy, … tady nejsme ve filmu. Mám z toho pak divný sny a myslim, že když už jsem se konečně naučila pít i něco tak sofistikovanýho, jako je víno, nebudu si to kazit. Maximálně dvě skleničky!
- budu kolem sebe udržovat pořádek a čistotu. Říká se sice, že pořádek je pro blbce a inteligent zvládá chaos. Jenže tak já možná nejsem zas takovej inteligent. Jsem ten primitivní tvor, kterej je rád, když najde věci přesně tam, kde očekává, že budou.

- ve škole budu dávat pozor. Když už tam budu chodit. Je to součást efektivity, na který hodlam zapracovat.

Ona to tak docela není moje vina, ale Agáta za to taky nemůže. Já jí mám tak ráda a přitom bych neměla... Nebo bych to aspoň neměla říkat. Život je nespravedlivej (tak se s tim musim nějak smířit).

Slibuju, že napíšu něco smysluplnýho. Jen ještě nevim, jestli sem, do šuplíčku, nebo na golf!  

Žiju! Ale bez fantazie...

Koloběh života nezastavíš, a tak po dnech a týdnech mlčení přišel konečně zase čas vyzpovídat se něčemu/někomu jinýmu než polštáři a záchodový míse.

Vůbec nebylo v plánu nechat těch pár mých čtenářů v domnění, že jsem na tom soustředění doopravdy umřela únavou. Na druhou stranu, pokud někdo nějakou náhodou čte i můj druhý, golfový, blog, žil zase dosud v bludu, že pro mě po PGM život bez Melissy ztratil smysl. (Pokud to teď smysl nedává vám, patrně jsem zase nesplnila slib a nedopsala jsem svůj pohled na věc online. Pch!)

Nicméně pravda je mnohem prostší - zkrátka a jednoduše jsem si dala pár dní pauzu. Po vz(d)oru Ektora jsem vyhodila kotník z vokna a o všech svých láskách, blondýnách, kudrnatých Polkách i postelových soulmates jsem se jala psát prozatím jenom do svýho šuplíčku. Ochutnala jsem sice před pár dny poprvé Cosmopolitan, abych tak byla zase Carrie o kus blíž. Ale na poslední Freedom Night jsem (skoro) procitla. Nějaká slečna mi zaklepala na rameno a heslovitě mi sdělila něco ve smyslu, že moje záblesky zpráv během působení na profesionálním ženském golfovém turnaji ji velmi bavily. Jednak mě vyděsilo, že doopravdy ztrácím přehled o tom, koho mám na FB v seznamu přátel, a jednak: že to jako FAKT někdo čte??? Čímž jsem se dostala k myšlence, že život není Sex ve městě a Praha není Manhattan. (to ale asi ještě není na Nobelovku, co?) Nevím, jestli přátelé Carrie její sloupky nečetli, nebo je zkrátka uspokojilo, že místo jejich jména se v něm objevila nějaká těžce neprůhledná přezdívka, ale něco mi říká, že u mě tohle asi nefunguje.

Dost na tom, že si údajně někdo myslí, že rozšiřuju nepublikovatelnou realitu, abych nenápadně a manipulátorsky dosáhla svého (čili někde někdy někdo s někým, ale pšt!). Nedovedu si představit, jaký by na svět v tom případě mělo dopad moje „psaní“, kdybych si snad ještě začala lehce vymýšlet. Když jsem kdysi dávno neuvážlivě mezi pár lidí rozeslala svou lehce erotickou povídku (NE, nepošlu vám jí!), strhla se na mě vlna negativních reakcí – jak prý si můžu dovolit vytáhnout detaily z postele na světlo boží. Buď působím jako člověk bez fantazie, nebo jsem „to“ popsala dokonale realisticky... Byť bych ráda věřila tomu druhému, nedávno jsem se o sobě doslechla, že jsem právě v posteli dost mizerná (chrápu?).

A tak jsem v hlavě roztrhala papír s poznámkama ke své nově vznikající detektivce, nerada bych totiž jednoho krásnýho dne seděla ve vězení. A ještě bez fantazie...

Zelenobílý deníček - Předposlední den

     Říkali mi, že bych měla být aspoň trochu vtipná. Věřte mi, snažím se... ale nevidím nic, co by tady bylo k smíchu.

Nemůžu psát o tom, jak běháme, protože jednak to nikoho nezajímá a jednak bych to musela ve svých vzpomínkách prožít znovu a to je to poslední, na co mám sílu.

Nemůžu psát o tim, čím se tu bavíme, protože se ze samého vyčerpání smějeme absolutně bezvýznamným věcem, případně interním záležitostem. A nechci tak navozovat pocit, že patříme všichni do blázince (i když nepochybuju, že většina z nás by radši strávila týden v blázinci než tady).

Dostala jsem dotaz – jestli tady aspoň dobře vaří. Ok, buďte klidní – nevaří! Respektive, abych to uvedla na pravou míru … Rok co rok tu bylo jídlo to jediné, co mě drželo nad hladinou. Jenže letos jsou to samý brambory, přírodní vepřové maso, nebo brambory a vepřové maso na přírodno... Když už je něco dobrého, tak se člověk bojí pořádně najíst, aby si tu porci nemusel znovu prohlídnout na sjezdovce... Tak že bychom tu aspoň zhubly?

Když už si stěžovat, tak pořádně...

Po většinu času jsem sama – jen já a moje myšlenky. Což není zrovna nejlepší, protože ty myšlenky nejsou dvakrát pozitivní. Jestliže jsme měly včera na sezení s psycholožkou kreslit počasí podle nálady a nakreslily jsme všechny mráček a sluníčko, tak dneska je to teda mrak jako prase. Ale jen co se nálady týče, venku jinak panují čtyřicítky. Jupijou.

Nicméně, proč že jsem jen já a moje myšlenky?

Nemůžu si volat s někým z rodiny – jejich soucitný hlas plný starostí a lítosti mě nutí tak akorát brečet nad vlastním osudem. MAMI, já chci domů!!!

Nemůžu si volat ani psát s přáteli. Protože ti:

- buď soucítí, ale dávají najevo jen to, že absolutně nechápou, proč tu jsem, když stejně v sezoně nejspíš hrát nebudu (já to taky nechápu)
- nebo mi nevěří a vysmívají se mi za to, že jim radši zavolám, než abych musela psát smsky.

Jediné, co nám všem trochu poránu zvedlo náladu, byl pohled na naše nováčky. Každoroční tradicí je totiž přijímání nováčků, což v praxi vypadá tak, že lidi, co jsou s námi na soustředění poprvé, musí celý den:
- nosit úchylně vytažené trenýrky až pod prsa
- jíst všechno jídlo jen kávovou lžičkou
- oslovovat nás, starší, madam nebo pane
- nosit vlasy vyčesané do palmičky

… Těžko říct, jestli to bylo právě tímhle přijímacím rituálem, který se pochopitelně vztahuje i na oba kondiční trenéry, nebo jestli to bylo v plánu. Každopádně jsme ráno místo výběhu pod první sjezdovku běžely až nad tu druhou... A toliko k jejich odplatě. 

Vyrážíme na sjezdovku, takže kdybych už nic nikdy nenapsala, najdete mě na místním hřbitově...

Zelenobílý deníček - O Krakonošově Džambulce

Nikomu jistě není novinkou, že součástí většiny soustředění bývají všemožné teambuildingy a "rozptylovací" činnosti. Ani nás takový jedne podvečer neminul - měly jsme si ve skupinkách připravit nějaké scénky. Ale to bychom to nebyly my (já - Karin - Lůca - Karolína a Kesha), abychom si to nepojaly po svém... 

A tak vám představuju parodii na parodii na pohádku. Možná ji znáte (viz konec)... Předem se omlouvám těm, kteří nepochopí naše interní hlášky a vtípky. 

O Krakonošově Džambulce

     U Rokytnice, někde u Rokytnice nad Jizerou, stál Hotel Krakonoš. Bydlel v něm Michael Jackson, který měl růžové rukavice, proto se mu také říkalo Majkl s růžovými rukavicemi. Za manželku měl Džambulku, která neměla růžové rukavice, proto se jí říkalo Krakonošova Džambulka.

     Jednoho krásného deštivého dne, kdy lilo až praštilo, řekla Majklovi s růžovými rukavicemi Džambulka:

„Když venku tak krásně praští, půjdu navštívit tu starou Šteglovou, která nám dluží alimenty na Burdu už za dva měsíce.“

„Zajdi tam až za dva měsíce, to bude už za čtyři měsíce“

„Půjdu tam hned a basta. Donesu jí tu výborný loupáky a Jagermeistra, co má tak ráda“

„Loupáky bych jí nenosil. Víš, že se po nich může utlouct. Minule po nich byla tak potlučená, že na ní celý měsíc juniorky křičely: „Ty stará modřino“ a házely po ní šíšky, aby prý neztratila barvu. Vezmi jí radši svých pět švestek“

„Vezmu jí Jagermaistera i svých pět švestek.“ stála na svém Džambulka.

     Poté co Džambulka odešla, někdo zlehka zaklepal na dveře.

„Kdo je to?“ otázal se Majkl s růžovými rukavicemi nervozně.

„Neboj se“ ozval se tenký hlásek. „To jsem jenom já, Jaroch, pusť mě dovnitř.“

„Manželka mi říkala, abych nikomu neotevíral“

„Jen dva prstíčky Ti tam strčím, jen co si je ohřeju, hned zase půjdu.“

     Majkl, protože byl dobrák, nastevřel dveře. Mezi furty se náhle objevily dva prstíčky. Majkl, protože byl svině, prudce přibouchl dveře a na zemi se v mžiku válely dva Jarochovy prstíčky.

„Jak zavřela, kunda...“

     Majkl s růžovými rukavicemi si už myslel, že má vyhráno. Ale přitom měl prohráno. Jaroch na něj volal:

„Majkle s růžovými rukavicemi, vzdej se. Nemáš šanci, já jsem totiž strašně vyčůraný.“

A tak Majkl s růžovými rukavicemi poznal, že nemá šanci, protože Jaroch byl strašně vyčůraný a otevřel dveře. Osm Jarochových prstíčků se mu v mžiku semklo kolem klobouku a táhlo ho ven.

     Naštěstí nedaleko kácel Chuck Doris staré duby, zaslechl Majklovo volání a v mžiku připlaval na pomoc. Vrhl se na Jarocha a skopal ho do kulaté krychličky. Když se Jaroch vymotal a dal se na útěk, Chuck Doris na něj volal:

„Měl bys plavat, měl bys plavat, měl bys pla-vat pla-vat pla-vat. Když nevíš co, tak plav!“

„Sakra, to je dneska ale den.“ Řekl Majkl s růžovými rukavicemi „Kdyby aspoň Krakonošovu Džambulku v lese ukradl Macura.“

     A opravdu. Krakonošovu Džambulku v lese unesl Macura do Itálie. A protože vypadala na pláži jak vyvrženej vorvaň, hodili ji ochránci zpátky do moře. Takže nakonec nebyly žádné zmatky. Leda tak z otce. Všichni relativně šťastně žili a pokud neumřeli, tak mají smůlu.

Aneb: „Pořádek je pro blbce, inteligent zvládá chaos.“ 

P.S. Vysvětlivka k Jarochovi ZDE.

Zelenobílý deníček - powered by Coca-cola

      Poslední zbytky energie jsme na pokoji vložily do menší rozepře nad významem mého včerejšího „budeme psát deníček“

„Jen piš ty. Já se nemůžu ani pohnout“ zahrála na city Jelen. Tak teď budu hrát chvíli na city já …

      Byť velmi nerada uznávám osobní slabost, budu chvíli upřímná, když dovolíte. A hluboce se omlouvám holkám, který jsou tu od soboty.

     Náplň dnešního dopoledního tréninku byla rychlostní vytrvalost, což je pro mě vždy naprosto nejhorší část přípravy. O to hůř, že obyčejně ji běháme vodorovně, zatímco dneska na sjezdovce.

Trénink oproti původnímu dvouhodinovému plánu trval téměř dvě a třičtvrtě a moje zkušenější spoluhráčky běhaný úsek odhadly na 250m.

     Po prvním vyběhnutí kopce jsem myslela, že to se mnou sekne. Hlava se točila, nohy ke konci neposlouchaly, dýchat se v tom vedru opravdu moc nedalo...

     Čas od času se mi stane, že máme fakt náročnej trénink. A já makám, makám.. ale na konci tréninku si uvědomím, že bych ještě tak jeden dva běhy zvládla, případně že jsem mohla ještě trochu přidat... Dneska jsem cítila, že jsem na absolutním dnu, dokonce ještě hluboko pod ním. Ale bohužel to bylo v půlce tréninku.

     Přestože jsem po prvním běhu myslela, že je po mně, vyběhla jsem to ještě 21x. Což jsme skromnými počty zaokrouhlily na 5,5km, do toho dalších 5,5km vracení zpátky z kopce na start. Kdo by si myslel, že to je slušná náplň dopoledního tréninku, byl by na omylu. Ještě jsme si totiž pro jistotu daly jedno VOSTRÝ kolečko posilováníčka.

     Nechci bejt sprostá, protože jsem přesvědčená, že tohle čtou i trenéři. Nebo aspoň jeden...

Ale

- doteď mi není jasné, jak jsem to přežila
- nejsem schopná určit krizovou část tréninku, protože byl kritický celý
- jsem tu teprv dva dny a už mám puchýře... obyčejně je nacházím právě ve středu, ale to tu bývám od soboty
- jsem ve fázi, kdy si SAKRA rozmýšlím, jestli do toho Tesca vůbec půjdu, a jestli, tak rovnou z oběda, abych nemusela jít zbytečně do schodů pro peněženku. Podotýkám, že letos jsem (při svém čtvrtém ročníku) poprvé ubytovaná v prvním patře, namísto druhého.
- dnešní „volný“ odpoledne je fakt dokonale načasovaný. Protože si neumim představit, kdy ve svým dosavadnim životě jsem potřebovala nějaký motivační sezení s psycholožkou víc než teď...

     Jo a právě jsem se dočetla na internetu, že Coca-cola mění svoje „firemní“ barvy na zelenou etiketu s bílým nápisem. Zřejmě se jim doneslo, kolik jí náš tým spotřebuje během sezony.

Takže dámy, pokud čtete... ZELENOBÍLÁ SÍLA! powered by Coca-cola.

  

Zelenobílý deníček - začínám(e)

     Bazy i Jelen mají sluchátka a civí do počítače. Co budu dělat já, když externí disk mám doma a internet každou chvíli vypadává? No klasika, budu si stěžovat na blogu.

„Nevěřila jsem tomu. Poprvý v mym bídnym životě mě Bedla pochválil“ kroutila hlavou před chvílí Jelen.

„Napiš si to do deníčku“ poradila jsem jí uznale. Náš trenér vážně moc často nechválí...

A tak teda budeme psát deníček – online!

     Musím samozřejmě hned na začátek smeknout před celým týmem, který se v Rokytnici nad Jizerou, kam jezdíme každý rok, potí už od soboty. Já jsem plnila svoje golfově reprezentační závazky a připojila jsem se až včera pozdě v noci.

     V pokoji si notujeme. Celá naše (svatá) trojice už tak nějak oficiálně ukončila „kariéru“, neboť jsme (někteří dříve, někteří později) dospěly do bodu, kdy už se nevyplňoval volný čas mezi tréninkama a školou sem tam nějakou brigádou, ale naopak čas mezi nejednou brigádou a prací se vyplňoval sem tam nějakým tréninkem či školou.

     Než jsme se pustily do tréninku, byly jsme pochopitelně dopředu všemi varovány. Jídlo je hnusný, vedro nesnesitelný, tréninky na blití, sjezdovky prudký, …

Po prvnim tréninku mi přišla sms:

„Tak co, už pláčeš?“

„Chtěla bych, ale nemůžu“ odpověděla jsem. A je to tak. Už po první dvouhodinovce si pekelně rozmýšlím, kolikrát denně vyjdu schody, nebo kdy se zvednu z postele, aby to nebylo zbytečně brzo. Ale remcat nahlas – před holkama, který tady potí krev už čtvrtý den? To bych jim nemohla udělat. A tak se tvářím zdrceně, ale pokorně mlčím...

     Koneckonců, každý rok všechny remcáme, ale jsem přesvědčená, že jsme pak stejně rády, že jsme tu byly a něco pro sebe udělaly. Protože proč? Protože to děláme pro titul! A jsem si jistá, že každá holka v tomhle zelenobílym stroji udělá všechno pro to, abychom na konci sezony ten pohár nad hlavu opravdu zvedly.

     A já teď jenom doufám, že si to, holky moje, přečtete, usmějete se a společně se vrhneme na další trénink – i když už je zase za pár minut :)  

Nejlepší přítel ... nepřítele?

     Když jsem byla malá, mým nejlepším přítelem byl pes. Rozhodně se nedá říct, že já bych byla zároveň jeho nejlepší přítelkyně, ale chvíli trvalo než jsem si to uvědomila. O to větší pak bylo moje zděšení, když jsem zjistila, že vůbec nedokáže ocenit to, s jakou láskou jsem ho denně česala, nosila ho do schodů, ze schodů, koupala ho ve vaně, přikrývala ho peřinou a vozila v kočárku, do kterého do té doby mohla výhradně jen babiččina kočička (když babička nedávala pozor).

     Když jsem byla větší, narazila jsem, pravděpodobně v rámci nějaké prokrastinace, na serveru YouTube na jeden film. Nepamatuju si název, ani jednoho herce, herečku, ani nevím, jak to vlastně dopadlo, jen mě zaujala hlavní myšlenka (neodvažuji se to nazývat zápletkou). Šlo o to, že hlavní hrdina měl neskutečný úspěch u dívek, a to nehledě na to, že se k nim choval jako ke kusu hadru.

     Teď, když už jsem (relativně) velká a když sleduju Carrie, jak hledá souvislosti ve zdánlivě nesmyslných věcech, napadá mě, jestli to náhodou se psem není stejné jako s láskou.

Když náš pes vždycky nejvíc a nejoddaněji miloval mého tátu, který ho jako jediný byl schopen potrestat, je to stejné, jako když ze všech zástupů milenců a milenek, které o vás mají zájem, stojíte právě jen o tu jednu osobu, které jste lhostejní?

     Samozřejmě jsem ochotná uznat, že tahle teorie má určité skulinky. Znamená to tedy, že v každém vztahu je někdo pán a někdo pes? Nejspíš jde jen o to, že každý má zkrátka svou roli, nemusí nutně jedna být dominantní a druhá méně. Vždyť... když venku leje a je hrozná zima, váš pes venku štěká a vy chcete spát, sice z okna křiknete: „Sklapni už!“ ale pak se stejně zvednete a jdete mu nasypat žrádlo do misky, protože … protože ho milujete a víte, že i on vás. Nebo ne?  

Měla bych, chtěla bych...ale je na to moc vedro!

     Jsem zase o jedno proflákané dopoledne a dva díly Sexu ve městě starší a letmým pohledem by se mohlo zdát, že jediné, co mi v tuhle chvíli může dělat vrásky, je fakt, že Carrie a Aidan se zase rozešli. Což mi fakt nejde do hlavy... Jenže jeden Šťastný blog už imaginárním internetovým prostorem cestuje, a tak je na mně, abych si zkrátka na všechno stěžovala podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

     Musela bych být úplně slepá, abych si na Facebooku nevšimla, že je venku vedro. Tímto upřímně děkuji všem rosničkám, které mě na to obezřetně upozornily skrze svůj nasraný status, upocené fotky, případně provokace odeslané od bazénu.

     Momentální počasí ve mně vyvolává stavy nicoty, neboť byť nemám v podstatě žádný extrémní důvod být nasraná, nemám vlastně sílu být nadšená z prostého bytí, což mě sere a tím se dostávám zase na samý začátek. Včera v noci jsem si to štrádovala asi dvě hodiny pěšky ze svého oblíbeného klubu, odkud mě vyhnal konflikt s mým spolubydlícím, načež jsem mu ráno na otázku:
„Zlobíš se na mě?“
odpověděla jenom:
„Ne. Říkala jsem ti, že jenom nemam náladu na lidi.“

*LEŽ* … Nebo ne? Naštěstí my, ženy, máme zkrátka jednou za měsíc povoleno být „bez důvodu“ naštvané, agresivní a nepříjemné.

Nejsem vlastně naštvaná na to vedro, jako spíš na sebe...
Že se neučím, ale MĚLA bych.
Že se s „někým“ neválím v parku a nepiju drink, i když CHTĚLA bych.
A že mám čím dál tím větší pocit, že čím dál tím méně věcí ve svém životě jsem schopná ovlivnit.

... a do toho vědomí, že za celý den se mi na mobilu rozsvítila jen jedna zpráva: "Připojte nabíjecí zařízení."
Má se i ten mobil líp než já?

Když jsme malí, nejsme nic a nevíme.

Když jsme velký, nejsme o dost víc, pořád nevíme...

Nevíme, co bude za pár let, páč život je úlet.

Ulítne, ani nevíš jak... A zbyde jen nostalgie.

CykloTezy a přídavek

     Byť jsem ani nepočítala s tím, že by moje plky někdo četl, ba dokonce nějak vnímal, donesly se ke mně pomluvy, že jsem zapomněla dopsat poslední dva dny z mého cyklokurzu... (nechte mě aspoň chvíli v tom přesvědčení, že poukázání na jejich absenci nebylo zcela ironické)

     Vězte, že jsem na ně rozhodně nezapomněla, jen jsem zkrátka neměla nejmenší chuť se o nich zmiňovat … Byly totiž oba víceméně super a mě fakt nebaví chválit kurz, na kterej jsem s chutí nadávala půl roku dopředu, nedej bože, abych snad dala zapravdu všem těm, co mi tvrdili, že je to nejlepší kurz, na kterej budu dlouho vzpomínat.

     Uznávám, že jsem se tam párkrát kvalitně ožrala, zkusila si spoustu skvělejch věcí (jako bouldering, slaňování, chůzi po kládě 12m nad zemí, naučila jsem se asi devět uzlů, lezla jsem po laně přes řeku a podobně), ale pořád ještě to první, co si vybavím, jsou tuny bláta...

     A protože jsem po šesti prokalenejch nocích nebyla rozhodně v pondělí schopná naklusat na zápočťák ze statistiky, sedím si tu u stolu plná zoufalství a ani o píď moudřejší či odhodlanější, než jsem byla před týdnem. Jediným rozdílem jest to, že tentokrát na svou nepřipravenost nemám žádnou relevantní výmluvu.

     Přestože jsme se spolužákem před nedávnem rozhodli, že až jednou budeme u moci, zrušíme vstávání, ve světle současnosti mi pochopitelně přijde přednější zákonem zakázat, aby o zkouškovém období bylo hezky. 

     Podle mě by nemělo svítit sluníčko, žádní přátelé by neměli mít čas, všechny hospody by měly mít zavřeno, měl by spadnout internet, a ještě by člověk nesměl mít v záloze nějaké další pokusy nechat si zkoušku na „až budu velká“...

     Nechápu, proč místo toho, abych se někde venku opalovala a opíjela do němoty, sedím tady a snažím se proniknout mezi pojmy jako hypergeometrické rozdělení, variační koeficient, regresní a korelační analýza nebo chí-kvadrát dobré shody. Nevím, proč naivně čekám na smsku od té, která mi nikdy nenapíše, nemám tušení, proč půjdu na trénink, když tam budu stejně nejpomalejší a stejně budu pořád tlustá (a neohrabaná).

     V mezipauze, ve které běžně vymýšlím, na co dalšího si lze ještě postěžovat, mě napadá, jestli bych svůj blog neměla přejmenovat... Něco jako Deník depkařky. Ale mou špatnou vlastností je, že stále doufám v lepší zítřky (ale nic pro ně nedělám), a tak se zkrátka budu jen modlit, abych zítra měla štěstí. ZASE.

     A mohla „potěšit“ své followers a friends ZASE něčím takovým:

CykloTezy Den 4 a 5

Na Twitteru se objevil dotaz, zda jsem ještě naživu, tak hrdě hlásím, že ANO!
Nicméně odteď možná zvládnu už leda tak zpětnou rekapitulaci z civilizace, a to z několika důvodů:
- nemám čas
- kdybych čas měla, spala bych
- kdybych měla čas, nepotřebovala bych spát, učila bych se
- kdybych měla čas, nepotřebovala bych spát, všechno bych uměla, nejspíš bych stejně pila

Dnes slavím výročí - už je to rok, co jsem opustila civilizaci a vydala se do Jižních Čech na cyklokurz. Nebo, aspoň mi to tak připadá... Nicméně, byť mě všechno bolí, nepamatuju si už ani jak vypadá moje mamka, zapomněla jsem popřát babi k narozeninám, protože nemám nejmenší pojem o čase a datu, a navíc se do toho o mě začala pokoušet nějaká nemoc, našla jsem jedno pozitivum - už neprší. Takže jsem se dnes na celodenním výletě okamžitě úspěšně spálila. Congrats.

Cyklovýlet jsem přežila jen díky menšímu šméčku, který si s dovolením nechám pro sebe... Ale co, chtějí z nás mít manažery, úkol jsem splnila a JAK? to už se historie neptá...
Jedno je jistý - jestli v neděli nedostanu zápočet, protože nezvládnu uvázat dračí uzel, půjdu se zabít. Adios.

CykloTezy Den 3

Vzpomínám na svého spolubydlícího, milovaného Iana, který mě jednou tahal někam "do šumu" a já se bránila slovy: 

"Nechci ten alkohol ani vidět!" načež mi odpověděl:

"Ale alkohol chce vidět Tebe!"

My jsme včera taky pít nechtěli, ale osud na to měl jiný názor...

Ve večerním programu jsme si v praxi ověřili nový zákon přírody a všech her – Paravčelka! Náš tým „Paravčelka“ si po ovládnutí předchozích závodů v plavání i atletice podrobil i orientační závod a za svůj famózní výkon si kromě obdivu a úcty vysloužil několik lahví alkoholu (záměrně se vyhýbám jmenování konkrétních – ne že bych si to nepamatovala, ale ta vzpomínka je pro můj žaludek ještě stále trochu bolestivá).

Ranní probuzení bylo jedno z těch horších... Dopoledne jsme strávili na lanech a podobných srandách, za což jsem byla odměněná neuvěřitelnou bolestí hlavy... A po obědě přišla dlouho čekávaná smrt.

Když jsem po cestě na našem skvělém půldenním cyklovýletě přemýšlela, jak bych dnešek okomentovala, všechny varianty jsem nakonec zavrhla. Nerada bych, aby se to tady zvrhlo ve skladiště sprostých slov, stížností a pláče... Tak to zkusím trochu pozitivně.

Bylo to skvělý! Původně jsme měli jet jen asi čtyřicet kilometrů, ale naštěstí jsme se několikrát ztratili a ve spokojených nohách máme přibližně 54km. Díky probíhajícím povodním jsme měli cestu obohacenou o spoustu netradičních podmínek. Komu náhodou třeba vadilo, že po třech dnech kurzu bohužel na pět minut nemá mokré nohy, nemusel zoufat. Po necelé hodině jízdy jsme projížděli zatopeným místem, kde nám většině sahala voda po pás. V terénu se na vlhkých a kluzkých kořenech a v blátíčku jezdilo taky zajímavě. Celkem jsem napočítala asi 6 pádů.

A cyklistické sedlo? Dokonale pohodlná věc! Jen díky tomu, že mě neskutečně bolí zadek, jsem zapomněla myslet na bolavou hlavu!

Ne nadarmo se říká, že třetí den je krizový. Jestli jsem tu ironii málo naznačila, nevadí. Srdíčko si tu vyliju třeba zítra... S každým dnem a prohlubujícím se spánkovým deficitem mám stále menší a menší chuť se vůbec k něčemu vyjadřovat... Začínám uvažovat, že přejdu na natáčení videoblogů, ale moje kruhy pod očima jsou proti.

Mějte hezký den, já jdu asi zase běhat někam po lese...  

CykloTezy Den 2

     Za normálních okolností bych se asi válela doma, regenerovala před tréninkem a domlouvala, s kým vyrazím večer na karaoke.

     Ale za podmínek extrémních, tedy momentálních, přemýšlím, co mě bolí víc, marně hledám poslední kusy suchého prádla a vyčítám si důvod kocoviny.

     Ať už jsme čekali cokoliv, určitě ne, že odpálíme týden v takovém tempu, jako se nám to podařilo. A to jak ohledně oficiálního programu, tak v době osobního volna.

     Včerejší večerní program tvořil „výlet“, který mně osobně připomněl scénku z Forresta Gumpa. Se zavázanýma očima nás profesoři proháněli blátem, vodou, větrem a deštěm... a my jsme si pak měli najít cestu zpátky. Zkratkou (sice dál, ale za to horší cestou) jsme si zašli 7km navíc. Ale z vesela.

     Nějak bych ráda shrnula noc a většinu dnešního dne dřív, než skončí asi osmdesátá přednáška.

- Dochází nám alkohol a kocovina nám snižuje schopnost držet pozornost, ale bez něj to přežít zkrátka nejde. Bolí mě nohy, všechno mam mokrý.

- Když jsme venku, běháme někde s mapkou, skáčeme blátem a pořád prší.

- Když jsme vevnitř, máme nudný přednášky, kde většina lidí dospává noc, pauzy po jídle se pohybují mezi cca 7-28 minutami.

- Když můžeme, sedíme.

     Z noční „regenerace“ mi chybí pár vzpomínek, ale mám pocit, že si nechci doplňovat mezery.

Když jsem sem jela, říkala jsem si, že když už nic, tak aspoň zhubnu. Tak prej ne...  

CykloTezy Den 1

Ráno!

     S jedním okem ještě slepeným naposledy v hlavě přehrávám, co jsem všechno zapomněla. Klasicky s dvacetiminutovým zpožděním se vydáváme na víc než tříhodinovou cestu. Komplikují nám ji dvě objížďky, ale v Českých Budějovicích si to vynahrazujeme snídaní a kafem v Mekáči.

Všude, kam se podívám, je voda. Zalité zahrady, vylité řeky, zatopené pole a louky, … mokré silnice a pořád hustý déšť, navzdory hlášení z rádia, že by měl ustávat.

Příjezd!

     Trochu mě uklidňuje stav chatek, opravdu jsou zděné a teoreticky by do nich nemělo zatejkat. K dokonalosti chybí jen funkční topení. Teplo je momentálně jen v koupelně...

Zabydlení!

    Se zbytkem chaty porovnáváme zásoby. Dopočítali jsme se více než dvanácti litrů rumu s kolou, dvou litrů vodky s redbullem a stejně tak ginu s tonicem. Začínám věřit, že to tu přežijeme...

Odpoledne

     První dvoulitrovka padla hned po obědě a způsobila, že při první přednášce – doplněné o dokumentární film Voda má paměť – jsme to téměř všichni zalomili...

Máme za sebou první část programu. Jsme tu teprve šest hodin a už mám mokrý kalhotky i vlasy. Šest hodin a přijde mi, že jsem tu týden. Jsem jediná, komu nepřijde normální hrát hry typu: držíme se všichni za ruce a prolejzáme kruh? Nebo probíháme pod točícím se lanem?

Za prvé: hra vhodná spíš do školky, za druhé: všiml si vůbec někdo, že od rána pořád ještě hustě prší?

V plánu je další přednáška. Jestli konečně někdo nezprovozní wifi, pojdu.

18:30

     Večeře, jídlo se zatím dá jíst, ale když budeme zlobit, prý se to může změnit.

Všichni zíváme, ale jsme odhodlaní se večer pustit do našich zásob.

Wifi funguje jenom v jídelně.

Vzhledem k tomu, že máme už asi pátou cca čtvrthodinovou pauzu, nejsem schopná nějaký souvislejší myšlenky. Zajímalo by mě, jestli Caesar svoje Zápisky z války psal taky tak heslovitě jako já... Ale bezpochyby nám tu jde úplně stejně o život.

Pokud to čte někdo, kdo tady na kurzu má někoho známého, případně někoho, o koho chce přijít,a zajímá ho stav, doporučuju sledovat Twitter. Novinky najdete pod #CykloTezy, případně #ftvs.  

CykloTezy Den 0

Mise: Kurz aktivit v přírodě

Doba: 7 dní

Místo: Výcvikový kemp FTVS – Stráž nad Nežárkou

Odměna: 2 kredity

     Některým mým přátelům, kteří studují například medicínu, nebo něco podobně namáhavého, přijde nespravedlivé, že mám získat dva kredity za to, že absolvuji týdenní Kurz aktivit v přírodě. „Jeden den si uděláte výlet na kole, proběhnete se po lese, vykoupete se v řece, na rozloučenou si uděláte táborák a profesoři přivřou oči nad tím, že si dáte jedno pivo.“

Ha ha, děti! Tohle není žádná školka v přírodě!

     Vážně nechápu, proč se takový věci musí dít zrovna mně. Že jsem loni byla nemocná na Silvestra? Fajn! Měla jsem zánět achilovky přesně v době play off? Fáájn. Ale že v době, kdy jediná bezpečná činnost je ležet doma v posteli, musim jet do Jižních Čech (kde je mimochodem stav kritický), místo abych nabídla azyl jedný Blondýně a válela se v posteli minimálně tři dny s ní, to už je fakt vrchol...

Ale co, postavím se svému osudu hrdě a s hlavou vztyčenou! Pokud se mi teda povede sbalit si...

    Upřímně už si neumím ani představit, jak bych dnes balila bez existence Facebooku, kde se všech známých ptám kolik si berou ponožek, jestli jedou v džínách nebo teplákách, nebo jestli si mám brát noťas, kdo bere repráky, co berou za alkohol a jestli je krosna už moc out a mám si vzít do lesa kufr jak nějaká negramotná blbka!

*Pouštím si Lásko, voníš deštěm a přemýšlím, proč mají Češi tak rádi černý humor...

     Tak, jako se při odjezdu na dovolenou systematicky schovávají peníze na několik různých míst, kdyby náhodou došlo ke ztrátě jednoho či druhého zavazadla, i já jsem si pečlivě rozdělila spodní prádlo do několika důkladně zabalených igelitových pytlíků na několik různých míst. Samozřejmostí je několik sáčků do rezervy a izolepa pro případ, že bych svému nerozlučnému kamarádovi notebookovi musela vyrobit nepromokavou bundu.

*Pouštím si Řeku lásky... a mámě to nepřijde ani trochu vtipné...

     „Musíte si vzít hodně oblečení, protože vám nic nestihne uschnout. Několikery boty. A hodně chlastu“ zněly rady starších studentů. Jedno je jisté: když jsem byla přesvědčená, že se mi do mého zavazadla už nevejdou ani jedny ponožky, sedmička vodky se tam ještě vešla...

     Jak správně poznamenal spolužák Chata:

„Pokud se mam utopit, rád bych u toho byl veselej“

     Zatímco u seznamu povinné výbavy kontroluju, co mi ještě chybí, na Facebooku se objevují jásající statusy – téměř všude po republice odpadá zítra výuka. To se nás pochopitelně netýká. Ve středisku, které podle oficiálního zdroje „leží v těsné blízkosti říčky Nežárky“, na nás čekají profesoři, kteří jsou odhodlaní zocelit nás za každou cenu.

     Pro jistotu ti odvážnější z nás volali pověřeným osobám, jestli se opravdu kurz koná „za každého počasí“, jak hlásal informační email. Na námitku, že se tam nemáme jak dostat, neboť polovina komunikací v Jižních Čechách je zaplavena, jsme dostali užitečnou radu: „Jeďte opatrně. A kdybyste nestíhali sraz, napište sms, počítáme s tím.“ Po poradě se spolužáky jsem usoudila, že sms: „Omlouvam se, nestiham. Dorazim v patek.“ by asi pochopena nebyla.

    Jak se večer chýlí ke konci a hodina odjezdu se pomalu blíží (naše posádka bude vyrážet kolem šesté hodiny ranní), kumulují se i zprávy od lidí, kteří se do civilizace právě vracejí z předchozího turnusu.

„Je to tam jak vojenskej výcvik“ dalo zapomenout i na: „Na pokoji není topení“

     Pár spolužáků hlásí, že se nemají jak na kurz dostat. Pár jich zase oznamuje, že jim kurz zakázali rodiče. Ti moji mi na to jen řekli, že nechápou, kdy se ze mě stala taková padavka...

S chutí mi připomínali, jak jsem jako malá milovala všechno, co se jen trochu blížilo adrenalinu. Lezla jsem po skalách ve sněhu, vodě, větru a mrazu, … zapomněli dodat, že jsem jim u toho seděla za krkem a byly mi tři roky.

     Ač nevím, jestli budu mít k dispozici elektriku, chuť, čas a prostor dávat světu najevo, že žiju, připravila jsem se důkladně:

Profil na Twitteru: TerezaBlazkova

Hashtag: #CykloTezy

Blog: denik-vysokoskolacky.blogspot.cz

Facebook: Tereza Blažková

… a upřímně je mi úplně jedno, že nejsem vtipná, čtivá a že nikoho nezajímám. Buď umřu a tohle bude poslední zpráva o mé existenci, a nebo to přežiju a jednou díky tomu budu vyprávět svým vnoučatům, jak jsem prodělala vojenský výcvik. Památníček by mi totiž mohla vzít příští povodeň...

Smrt na dvou kolech

   Neumím jezdit na kole. Ať to zní jakkoliv absurdně, vážně to neumím.

   Ne že bych z něj padala (minimálně první tři kilometry), neuměla na něj nasednout, nebo jezdila pořád na jeden a ten stejný převod. Ale neumím hospodařit silama. Mám možná nějakou fyzičku, ale absolutně nemám namakané ty svalové skupiny, které jsou k cyklistice potřeba. Mám pocit, že bych zkrátka víc kilometrů snad i uběhla než ujela na kole!!! A to je na tom vlastně ještě horší.

   Uvědomila jsem si něco naprosto strašného. Dala bych cokoliv za to, kdyby moje budoucnost na škole nezávisela na splnění předmětu Kurz sportovních aktivit. Já, která od malička nemám v podstatě žádné jiné koníčky než všechny možné sporty, bych se klidně uvolila učit se třetí jazyk, dobrovolně napsala seminární práci, nebo spočítala celou Petákovou, jen kdybych nemusela bojovat o tři (zásadní!) kredity kdesi v Jižních Čechách na sedle kola.

   Nedělá mi problém uznat, že něco nezvládám. Běžně mi to nevadí v životě a sportovní prostředí není výjimka. Neumím hrát voleyball (neumím to nejspíš ani správně napsat), na gymnastiku bych měla mít zbrojní průkaz (lidé v mojí přítomnosti umírají smíchy) a NEUMÍM JEZDIT NA KOLE.

Bolí mě nohy, jenom si ten pekelný přístroj vybavím. Bolí mě nohy, hlavně když si vybavím, jak se tváří mí přátelé, kteří studují/studovali na stejné fakultě, a já vyzvídám něco víc o tomhle týdenním kurzu. Mám před očima jejich vyděšené výrazy.

„Tam jsem si vážně sáhla na dno.“

„Musíš to prostě kousnout“

„Posledních dvacet kilometrů jsem probrečela“

„Večer jsem měla svalovou horečku“

a v neposlední řadě: „Vem si hodně Snickersek“

   Čas nejde zastavit, hodiny běží a můj pobyt na této planetě se krátí. Sice mě na vteřinu trochu uklidnil pohled do fotogalerie výcvikového centra, kde bude tohle trýznění probíhat, ale tím spíš nechápu, proč si mám brát karimatku a spacák! To jako že ty zděný chatičky nejsou pro nás? Už dávno nejsem to dítě, který milovalo stan, klidně se mylo v řece a k životu nepotřebovalo ani světlo, ani teplo, ani sucho... Jestli už mám teda přežít 100km na dvou kolech poháněných jen a pouze mou vlastní energií, chci, aby na mě po návratu čekala měkká a teplá postel, zásuvka s elektrikou, notebook s filmem a přítel(kyně) na telefonu se signálem!

   Spolužačka sice říká, že když to přežili jiní, přežijeme to taky (posilněni dostatečným množstvím alkoholu)... Ale pro jistotu se jdu naučit alespoň nějakou tu modlitbu...  

A na konec si nemohu si odpustit mou oblíbenou scénku z Hrdého Budžese... (klik)

Co je to bejvalka?

   V záchvatu jedné z pesimistických chvilek, kterých je v zápočtovém týdnu nemálo, jsem v rámci tréninku brainstormingu zkoušela přijít na to, co je největší zlo pro nově vznikající vztah... No abych věděla, na co si dát pozor, kdyby mi v nejbližší době vznikal nějaký jiný než ten s Indexem a SISem.

   Je to už tolikrát diskutovaná nevěra? Nerada bych se tu pouštěla do definice toho slova. Může čerstvý vztah zničit odlišné očekávání obou hlavních postav? Bezpochyby. Může dojít k neshodám v posteli, politickém přesvědčení, jedním malým nedorozuměním můžete docílit špatného prvního dojmu, … může se stát v podstatě cokoliv, ale většinu toho zvládnete ovlivnit. Na co ovšem nemáte žádnou páku, a proto jsem to vysadila na nejvyšší stupínek hrozeb vznikajícího vztahu, to jsou bejvalky.

Co je to vlastně bejvalka?

   Nejsem si jistá, jestli Murphy už někdy nedefinoval přímou úměru, na jejímž základě se tím zvyšuje pravděpodobnost toho, že se bejvalka objeví, čím bezstarostnější a příjemnější bývají první schůzky. Bejvalky jsou ty nechutně krásný ženský, co mají plochý břicho, hustý a dlouhý vlasy, nikdy nevypadají špatně na žádných fotkách, nemají rodiče na pracáku, umí hrát minimálně na jeden hudební nástroj, mají buď hereckou minulost nebo uměleckou budoucnost, talentovanou starší ségru a roztomilýho mladšího bráchu. Sluší jim všechno, co si na sebe navlíknou, nelžou a nekradou, dost pravděpodobně přispívají na charitu, nebo při nejmenším pravidelně darují krev. A docela určitě reprezentují naší republiku minimálně v jednom sportu.

   Není bejvalka jako bejvalka. Tyhle bejvalky prostě umí vycítit, kdy se objevit. Jsou to přesně ty kapitoly z minulosti, které vaše drahá (doufáte že budoucí) polovička nemá vyřešené, neumí se na ně zlobit a nikdy jim nevyčítala, že je před půl rokem opustily, protože...protože prostě zrovna nechtěly vztah.

   Já teda nevím, jestli mi nějaké to přísloví, pořekadlo či ustálené slovní spojení zatím jen unikalo, a nebo ještě nikdo žádné nevymyslel. Ale proč se říká, že chleba padá na zem vždycky namazanou stranou, copak někoho zajímá nějakej chleba? Když mi spadne na zem krajíc chleba, budu nadávat, ok, uznávám... Ale prostě ho vyhodím a namažu si druhej.

Říká se sice, že holky jsou jako autobusy – proč bych ho měla dobíhat, když za chvíli pojede další?

… jenže co když potkáte holku, která je spíš něco jako poslední metro? Vyplatí se popoběhnout a vytlačit ze dveří „kapitolu z minulosti“, nebo je lepší neriskovat šrámy, pokorně si sednout jako ten zevlák a čekat na první ranní spoj?  

Já and Sex ... and the city

     Svýma čerstvě dvacetiletýma očima jsem projela složku s příhodným názvem „Šuplíček“, která zabírá čím dál větší prostor v mém počítači, a skepticky se ptám: „Jak těžké je v dnešní době napsat něco, co zaujme větší okruh lidí?“ V dnešní době, kdy nejčtenější knihou je 50 odstínů šedi a nejoblíbenějším seriálem Sex ve městě? Zajímá vůbec někoho něco jinýho než sex?

     Je to spíš řečnická otázka, než zoufalé povzdechnutí. Vždyť já sama jsem seriálu o čtyřech věčně nespokojených, suchým humorem obdařených ženách ve středním věku propadla rychlostí blesku. Mé největší sympatie si získala novinářka Carrie. Z toho mála, ve kterém nás nechává nahlédnout do svého spisovatelského umu, jsem si dokázala vytvořit dokonalou iluzi o tom, jak její sloupky doopravdy vypadají.      Nicméně, i když už jsem velká holka a vím, že s reálnými novinami nemají její výtvory pranic společného, nemohu nadále bojovat se zvědavostí, jak by asi vypadala taková Carrie ve skutečném světě?

Do jaké míry sdílí svůj osobní život s desítkami a stovkami tisíc čtenářů? Nechává fakta taková, jak se doopravdy dějí, a mění jen jména? Jak je jejím přátelům příjemné, že se o sobě dočítají i ty nejintimnější detaily?

     V rozmezí několika málo hodin se mi naskytla příležitost k pozoruhodnému porovnání. V první řadě Carrie – ve středním věku se zmítající žena denně stojící na tenké hranici mezi spokojeným životem a absolutním zoufalstvím. Ač nemůže nikdo zpochybnit, že sama něco dokázala, nemůže sama sebe označit za šťastnou. A na straně druhé – Rory Gilmorová. Mladá, nadějná novinářka, která je odhodlaná jít za svým snem, ať to stojí, co to stojí. Závidět jí můžu kromě vůle už i jen to, že vůbec ví, co chce...

     Nejhorší je uvědomění, že jsem kdysi bývala jako ona. S ambicemi a sny úplně nejvyššími. A i když i teď mám vizi, že něco dokážu, mám pocit, že laťka už dávno není tak vysoko. Jako bych časem z lenosti snižovala cíle, abych vůbec nějakého někdy dosáhla.

     A já se ptám – je lepší pocit spokojenosti z dosažení cíle, i když neprověřil všechny schopnosti, nebo za víc stojí nedokázat vysněné, ale usínat s pocitem, že jste do toho dali všechno?  

Ať nekončím až tak skepticky, jakožto jedna z dvojčat vzpomínám pohled na Ňjů Jórk - ještě za dob dvojčat. 

Prokrastinuju sobě na truc! U Superdebaty...

V tento historický okamžik jsem se v rámci své prokrastinace zkouškového období rozhodla pár slovy zhodnotit události posledních dní, voleb nevyjímaje, a tím tak alespoň částečně ulevit svému svědomí. Tíží mě především to, že četnost mých článků (příspěvků, výkřiků do tmy,... jak je libo) se ani zdaleka neblíží slovu Deník v záhlaví.

Inu, co si budeme povídat, ono to vůbec první zkouškové období v životě bývá prý ze všech nejhorší, a tak věřím, že co mě nezabije, to mě posílí. Silnější jsem čím dál víc, jen co je pravda, ovšem s posilovnou to nemá nic společného. Jen většinou každých 5 minut, co tvrdě dřu nad učebnicí mikroekonomie, dostanu z celé té námahy hlad.

Se štěstím slepého kovboje jsem si ve škole zatím vystřílela sem tam nějaký ten zápočet, doplním zásobník a po víkendu se vrhnu na zkoušky. Profesoři by si měli uvědomit, že ve vlastním zájmu by mi měli svůj autogram vmáčknout do indexu co nejdřív, protože já se jen tak nevzdám...

Zjistila jsem, že nejdůležitější vlastností líného studenta je schopnost umět si nestudijní činnosti obhájit před sebou samým. A tak jsem včera poctivě sledovala Superdebatu naší politické elity, neboť to považuji za svou občanskou povinnost! Cítím se opravdu obohacena, ale nutno přiznat, že spíš neskutečně kultovními komentáři na Twitteru, než předvedenou show.

Kromě toho, že všichni kandidáti jsou schopni udržet moč více než dvě hodiny, Superdebata dokázala, že Václav Moravec od svých moderátorských začátků přibral nejen pár kil, ale především nespočet zkušeností. Těžko si představit kohokoliv jiného na jeho místě, kdo by zvládl tu bandu ukočírovat. I když osobně by mě tam zajímala i Michaela Jílková. V takovém případě by k vypsaným kurzům vedle toho, za jak dlouho kníže usne, přibyla i otázka, za jak dlouho začne diváky debaty sama hecovat, aby po kandidátech házeli rajčata.

Měla-li nám Superdebata pomoci při posledním rozhodování, tak se znovu ptám, nemůžu volit toho Moravce?

I když jsem původne velmi vážně zvažovala, že svůj hlas dám Franzovi, nakonec to neudělám. Sice je hodné chvály, že si jako jediný sladil kravatu s barvou pleti, ale pravděpodobně nepočítal s tím, že bude modré pozadí. Při debatě ho tedy nebylo vidět, ale co hůř, ani slyšet. Dával si pozor na každé slovo, nerad by dal komukoliv příležitost se do něj trefovat. Sám si je nejspíš vědom toho, že by bylo do čeho. Bylo mi věru sympatické, že se do volby začal angažovat snad jen z trucu a recese, ale číst Ústavu před spaním a na Superdebatě zarecitovat zkrátka asi nestačí. Tak třeba příště.

Další jméno, nad kterým jsem uvažovala, byla Táňa. Nejen proto, že bych na Hradě jednoho krásného dne ráda viděla ženu. Hlavně také proto, že je to dáma, nemá potřebu nikoho urážet, s nikým se nepouští do křížku, působí dobrosrdečně, možná až lehce naivně. Ale je mi líto, v současné situaci by byl hlas pro ní hlasem vyhozeným.

Uvažovala jsem stylem – Koho volit, pokud chci zabránit druhému kolu ve složení Zeman-Fischer?

Pan Dienstbier byl pro mě jedním velkým zklamáním. Přestože jsem si s velkým zájmem pustila video od rapera Lipa, který se veřejně hlásí k jeho podpoře a jehož názorů a postojů si vážím, nepřesvědčilo mě to. Superdebata v jeho podání bylo jedno obvinění za druhým, ani jednou se však neodvážil jmenovat, jen se (doslova) přiblble usmíval, dělala se mu druhá brada a tvářil se slizce. Je mi líto, ale podpora homosexuálních partnerů, byť je pro mě důležitá, nestačí.

Na druhé straně snad jediná osoba, která se nebála přímo ukázat na věci, osoby, či instituce, situace a fakta, byla Bobo Bobošíková. V jejím podání mi to však připomnělo transparentní vykřikování alá Eminem – The way I am. „Jsem zlá, zlá, zlá, ale jediná upřímná! A taková jsem já!“ … Zabila to posledním slovem voličům. Kdyby se volila hvězdná pěchota letošních voleb, asi bych jí poslala hlas. Zítra ten můj v urně ale určitě nenajde.

Trochu mě zpětně mrzí, že nakonec do volby nezasáhne Tomio Okamura. Vedle Lipa a Eminema se v mém článku mohla objevit i celebrita YouTube posledních týdnů...

Nebudu se tvářit, že jsem úplně původně nevyhlašovala, jak budu volit zrovna jeho. Ale po tom, co předvádí kolem těch svých podpisů, už jen čekám, kdy přijde s teorií, že zamítnutí jeho stížnosti (či žádosti či úplatku či čeho) u soudu je naprostý rasismus!

Takže famfáry, neboť jsem konečně došla ke konečnému rozhodnutí. #volimKarla. Nebudu svůj názor nikomu vnucovat, nebudu nikoho přesvědčovat. Každý z těch kandidátů (i z těch, co jsem nezmínila) má svoje klady, stejně tak zápory. Je na každém z nás, abychom si vybrali podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a ŠLI VOLIT.

Otázkou je, co se bude dít dál. Osobně tipuju následující čtveřici událostí:

1. Tomáš Klus složí další politicky nespokojenou píseň

2. Vladimír Franz se bude tvářit, že vlastně vůbec nechtěl vyhrát

3. Bobo sepíše stížnost, že byla „3 týdny mimo“ a nemohla tak naplno rozjet svou volební kampaň.
4. Minimálně jeden z neúspěšných kandidátů zpochybní důvěryhodnost voleb

No, každopádně já se zatím bavím. Uvidíme, jak vtipné budou výsledky...