Bazy i Jelen mají sluchátka a civí
do počítače. Co budu dělat já, když externí disk mám doma a
internet každou chvíli vypadává? No klasika, budu si stěžovat
na blogu.
„Nevěřila jsem tomu. Poprvý v mym
bídnym životě mě Bedla pochválil“ kroutila hlavou před chvílí
Jelen.
„Napiš si to do deníčku“
poradila jsem jí uznale. Náš trenér vážně moc často
nechválí...
A tak teda budeme psát deníček –
online!
Musím samozřejmě hned na začátek
smeknout před celým týmem, který se v Rokytnici nad Jizerou, kam
jezdíme každý rok, potí už od soboty. Já jsem plnila svoje
golfově reprezentační závazky a připojila jsem se až včera
pozdě v noci.
V pokoji si notujeme. Celá naše
(svatá) trojice už tak nějak oficiálně ukončila „kariéru“,
neboť jsme (někteří dříve, někteří později) dospěly do
bodu, kdy už se nevyplňoval volný čas mezi tréninkama a školou
sem tam nějakou brigádou, ale naopak čas mezi nejednou brigádou a
prací se vyplňoval sem tam nějakým tréninkem či školou.
Než jsme se pustily do tréninku, byly
jsme pochopitelně dopředu všemi varovány. Jídlo je hnusný,
vedro nesnesitelný, tréninky na blití, sjezdovky prudký, …
Po prvnim tréninku mi přišla sms:
„Tak co, už pláčeš?“
„Chtěla bych, ale nemůžu“
odpověděla jsem. A je to tak. Už po první dvouhodinovce si
pekelně rozmýšlím, kolikrát denně vyjdu schody, nebo kdy se
zvednu z postele, aby to nebylo zbytečně brzo. Ale remcat nahlas –
před holkama, který tady potí krev už čtvrtý den? To bych jim
nemohla udělat. A tak se tvářím zdrceně, ale pokorně mlčím...
Koneckonců, každý rok všechny
remcáme, ale jsem přesvědčená, že jsme pak stejně rády, že
jsme tu byly a něco pro sebe udělaly. Protože proč? Protože to
děláme pro titul! A jsem si jistá, že každá holka v tomhle
zelenobílym stroji udělá všechno pro to, abychom na konci sezony
ten pohár nad hlavu opravdu zvedly.
A já teď jenom doufám, že si to,
holky moje, přečtete, usmějete se a společně se vrhneme na další
trénink – i když už je zase za pár minut :)
Žádné komentáře:
Okomentovat