Když jsem byla malá, mým nejlepším
přítelem byl pes. Rozhodně se nedá říct, že já bych byla
zároveň jeho nejlepší přítelkyně, ale chvíli trvalo než jsem
si to uvědomila. O to větší pak bylo moje zděšení, když jsem
zjistila, že vůbec nedokáže ocenit to, s jakou láskou jsem ho
denně česala, nosila ho do schodů, ze schodů, koupala ho ve vaně,
přikrývala ho peřinou a vozila v kočárku, do kterého do té
doby mohla výhradně jen babiččina kočička (když babička
nedávala pozor).
Když jsem byla větší, narazila
jsem, pravděpodobně v rámci nějaké prokrastinace, na serveru
YouTube na jeden film. Nepamatuju si název, ani jednoho herce,
herečku, ani nevím, jak to vlastně dopadlo, jen mě zaujala hlavní
myšlenka (neodvažuji se to nazývat zápletkou). Šlo o to, že
hlavní hrdina měl neskutečný úspěch u dívek, a to nehledě na
to, že se k nim choval jako ke kusu hadru.
Teď, když už jsem (relativně) velká
a když sleduju Carrie, jak hledá souvislosti ve zdánlivě
nesmyslných věcech, napadá mě, jestli to náhodou se psem není
stejné jako s láskou.
Když náš pes vždycky nejvíc a
nejoddaněji miloval mého tátu, který ho jako jediný byl schopen
potrestat, je to stejné, jako když ze všech zástupů milenců a
milenek, které o vás mají zájem, stojíte právě jen o tu jednu
osobu, které jste lhostejní?
Samozřejmě jsem ochotná uznat, že
tahle teorie má určité skulinky. Znamená to tedy, že v každém
vztahu je někdo pán a někdo pes? Nejspíš jde jen o to, že každý
má zkrátka svou roli, nemusí nutně jedna být dominantní a druhá
méně. Vždyť... když venku leje a je hrozná zima, váš pes
venku štěká a vy chcete spát, sice z okna křiknete: „Sklapni
už!“ ale pak se stejně zvednete a jdete mu nasypat žrádlo do
misky, protože … protože ho milujete a víte, že i on vás. Nebo
ne?
Žádné komentáře:
Okomentovat