I když aktivita na mém blogu tomu neodpovídá, stále ještě
jsem se nesmířila s výrokem kartářky mojí kamarádky, že bych se na to
psaní měla radši vyprdnout, jestli to nehodlám dělat pořádně. Poslední příspěvek je už o dost starší než dva
měsíce, ale konejším se alespoň výmluvou, že jsem měla zkrátka teď hodně práce.
Zatímco jsem své fyzické proporce pracně formovala do
postavy mé psací hrdinky Bridget Jones poctivým ládováním velkého množství
jídla, udála se velká spousta věcí. Například jsem se zase mílovými kroky
vzdálila postavě mé psací hrdinky Carrie Bradshaw. Ale vzhledem k tomu, že
spíš než komentování současné módy, mi jde litování sebe sama, a spíš se budu
doma válet ve vytahaném pyžamu s lahví vína, než cupitat městskými
uličkami na extra vysokých podpatcích v extra krátké sukni, to beru spíš
za osud než za vlastní neschopnost držet nějakou smysluplnou dietku.
Jak si určitě všimla i moje paní docentka, která
pravděpodobně teď pláče nad mojí seminární prací, spíš než dlouhý souvislý text
je mi bližší vyjadřovat se v bodech, jde li o nějaké delší časové období.
Někteří současní life koučové, což je pravděpodobně hodně lukrativní džob
dnešní doby, sice tvrdí, že je to nástroj efektivity, já jsem ale přesvědčená,
že za to může moje lenost.
Inu vzhledem k tomu, že jsem teď zase v jedné z těch
svých nočních fázích plných naivity, že budu mít v příštích dnech a
týdnech čas psát zase o něco pravidelněji, existuje pár věcí, které se staly,
změnily, a já vám o nich neřekla. A protože se domnívám, že bych na ně mohla
někdy v budoucnu navazovat, zde je jejich nástin.
- Nenechala jsem se vyhodit ze školy. Mnou zvolená strategie – učit se co nejmíň, aby to náhodou nebyl zbytečně vyhozený čas, kdyby ta zkouška byla nějaká dávačka, se sice podepsal na mém indexu (něco jiného než trojku by tam našel asi jenom Colombo), ale účel to splnilo.
- Ta holka, o který jsem tady ne tak docela dávno psala a která kromě toho, že byla ve všech směrech neobyčejně dokonalá, byla taky neobyčejně zasnoubená. Pak jen tak obyčejně odjela za prací daleko za hranice a na památku dala mojí ségře obřího plyšovýho medvěda, o kterym věděla, že ho miluju.
- Přežila jsem svou historicky první zkušební dobu a teď usilovně předstírám, že pracuju jako seriózní lidi. Ve skutečnosti mě to ale strašně baví a ještě pořád se děsím chvíle, kdy budu muset pracovat doopravdy. Jakože rukama…
- Chtěla jsem si za svý ušetřený prachy koupit novej notebook, ale žádný prachy jsem ušetřený neměla, tak jsem si ho koupila za tátovo prachy. Než jsem mu ho vůbec začala splácet, poslala jsem ho na reklamaci a ještě se nevrátil. Lenovo, bitch.
- S příchodem novýho roku jsem se zase o krok posunula k dospěláckýmu životu, když jsme po odstěhování našeho gaye (I Carrie měla přece gaye!) z 2+1 se ségrou nehledaly spolubydlení, ale statečně jsme si začaly zodpovídat každá za svůj bordel. A každá za svůj nájem, což je daleko bolestnější…
- Když už se teda o postel nedělím se ségrou, trávím v ní docela dost času. Nicméně, na žádný roztahování to není, neboť v ní dost často nejsem sama… Jednak je tu ještě pořád můj červenej plyšovej pes (což není důvod pro to, abyste ho nějak šikanovali!!!) A jednak je tam ještě jedna nová plyšová hračka – má metr sedmdesát osm, její vlasy jsou všude, a když se mě na ní někdo zeptá, jen se culím a říkám: „Jo, jsem šťastná!“
Závěrem jedno video od dalšího z mého nekončícího seznamu miláčků - Lindy Perry. Titulek budiž vzkazem pro všechny, kteří mají potřebu si o mně vymýšlet nejpodivnější historky. A taky pro všechny, kteří jim ochotně věří.
"Smiřte se s tím, že jsem si konečně našla cestu k holce, která má na rozdíl od vás větší srdce, než ego :*"
