#VanocniDenik

Online přenos z mého domova:

Štědrej večer naaaastaaaal,

když jsem doma chlaastaaal...

Sympatizuju s Xindlem X, za což si samozřejmě vysluhuju vlnu nevole z úst zbytku rodiny. Nic si z toho ale nedělám, nebyla první ani poslední.

Nervózně chodím kolem flašek s alkoholem a přemýšlím, kolik procent současných alkoholiků asi své závislosti podlehlo právě během svátků klidu, míru, lásky a pohody. Abych svými sarkastickými poznámkami a cynickými komentáři nerozčilovala své rodiče a nerušila tak pohodu, která u nás vládne, zavedla jsem si na Twitteru všeříkající hashtag #VanocniDenik a „brečím si“ tam. Nenápadně jsem se tak pokusila nabádat ty z vás, kteří ještě nejsou mými followers, aby tak učinili. Berte to tak, že mi to dáváte k Vánocům...

Vánoční pohodu si užívám zatím plnými doušky. Během včerejšího rodinného oběda s babičkou jsem trpělivě čelila výhrůžkám - jaký že život mě čeká, pokud si náhodou dovolím nedodělat školu, načež se babi rozpovídala o Geislerce, která byla v pátek „u Krause“ a má jenom základku. Tak nevím, jestli je jako ona případ toho „Takhle ne!“ nebo jestli babi jen nedošlo, že si tím podkopala celou teorii, kterou mi předchozí hodinu hustila do hlavy.

Dnešní dopoledne jsem strávila důkladným seznamováním s dlažbou v koupelně a na záchodě. Lezla jsem v gumových rukavicích po čtyřech a plnila maminčino přání, které vyřkla na základě domněnky, že „mopem to tak dobře vytřít nejde!“ V duchu sice nadávám, jak jen mi to svědomí dovolí, ale na druhou stranu jsem ráda, že mám další věc na seznamu: Takhle žít rozhodně nehodlám! Pokud podlaha mopem nelze vytřít tak, aby se na ní dala servírovat štědrovečerní večeře, budu si zkrátka jednoho dne muset pořídit nádobí...

Věřím tomu, že různé rodiny mají různé zvyky, které jim rok co rok připomínají toho pravého ducha Vánoc. Zpívání koled, společné procházky, návštěvy u příbuzných, zdobení stromečku... Je pravda, že i v naší rodině pozoruju jakési cyklické události, bez kterých by to zkrátka nebyly „ty pravé“ Vánoce. Třeba to, že táta pravidelně kupuje stromeček na poslední chvíli, čímž dosahuje toho, že naše věšení ozdob podkresluje mamka neustálým remcáním: „Tady je díra. Tamhle jsou ty větve nakřivo. Nešlo by to ještě otočit? Tady máte málo červený! Tech světýlek je letos nějak málo...“

Já mám jen pocit, že toho konečně po dlouhé době zase napíšu trochu víc. A že budu cyničtější než obvykle... Ale teď už jdu pomáhat s bramborovým salátem, protože:

Šťastný a Veselý!  

#VanocniDenik

@TerezaBlazkova

O životě s neobjektivním nadhledem

Po dlouhé době jsem se viděla s rodičema – přijeli se podívat, jak že si tu v Praze žijeme... Překvapilo mě, že na to, jak málo se teď vídáme a tak vůbec komunikujeme, mě má mamka pořád dokonale přečtenou...

Vyrukovala na mě s tím, že bych měla zvolnit svoje životní tempo. Mám hodně aktivit, všechny se snažím dělat naplno a … pak mám zkrátka pořád kruhy pod očima! Nadsázka... Prý bych si měla uvědomit, že jsem toho ve svém životě už dost dokázala, ale je tomu tak? Chtěla bych si to umět nějak objektivně zhodnotit, ale vždycky převládne buď moje optimistický nebo pesimistický já. Je pravda někde mezi?

1. Škola
   Jsem na škole, která má dobré jméno, baví mě, nezabírá mi moc času, ale zase není úplně zadarmo. Ale Nikdy v životě jí nemůžu dodělat. Prostě to nezvládnu! Nebaví mě se učit, nedokážu dávat pozor, cítím obrovský odpor k tomu, strávit tři roky učením se něčeho, v čem jako na potvoru stejně pracovat nebudu!
   
   
2. Florbal
   Hraju třetí sezonu za největší florbalový klub v republice, mám dvě stříbrné medaile z extraligy, jednu bronzovou z juniorek, jednu z největšího letního turnaje na světě, byla jsem na střídačce při Superfinále v O2 Aréně... Ale ani na jednom tom stříbru jsem se nepodílel a, spíš častěji nosím ostatním vodu, než že bych hrála...
   
   
3. Psaní pro časopis Golf
   Nejstarší, nejčtenější český golfový měsíčník, moje rozhovory a články v něm, pochvala od zástupkyně šéfredaktora. Rozhovor s budoucím (doufám!) prezidentem České golfové federace a s nejlepším českým golfistou za mnou, s nejlepší českou golfistkou předemnou... Příští týden mě čeká další rozhovor, tentokrát nebude přes email, bude s někým, koho osobně neznám na místě, kam určitě netrefím. Nemám připravené otázky a nemám žádný diktafon, na který bych si rozhovor nahrála...
   
   
4. Moderování
   Bez nadsázky prohlašuju, že v tomhle jsem se FAKT našla. I když moje projevy mají k profesionalismu velmi daleko, není nic, co by mě tak bavilo, není nic, při čem bych se v poslední době cítila tak dobře. Po několika málo akcích v klubu Friends mě čeká moderování na Freedom Night. Největší akce pro holky na holky v republice, kde se schází přes 400 holek z Česka i Slovenska. Víc než sedmiletá tradice, dvoupatrovej klub, tři bary, podium na stádo volů... Nemám ještě ani představu, co tam budu říkat. Nebudu vtipná, nikdo se nebude zapojovat do připravených soutěží, tady jsem se svými ambicemi vážně přestřelila!
   
   
5. Osobní život
   Po dlouhé době můžu se zcela klidným svědomím prohlásit, že mám kamarádku, na kterou se mohu kdykoliv s čímkoliv obrátit a vím, že pro mě udělá maximum. Stejně tak vím, že i ona se s těmi nejzásadnějšími věcmi obrací na mě, s důvěrou a s jistotou, že u mě najde pomocnou ruku... Ale i tady je problém, na kterém se vyřádí moje pesimistické já... Hádej jak? … 
   
   
   Takže... NĚCO jsem už možná dokázala, ale hlavní problém je asi v tom, že jsem chtěla víc. Takže co teď, mám chtít míň, nebo víc makat? Babo (neboli čtenáři), raď!

Všude dobře, někdy i doma

Je zvláštní, že čím méně, případně čím kratší vzdálenosti, poslední dobou cestuju, tím víc mě to otravuje. Po třech týdnech jsem jela „na otočku“ domů, a přestože jsem byla dva roky zvyklá jezdit třeba 3x týdně během jednoho dne tam a zase zpět, nejvíc ze všeho mě štvala ta představa půl druhé hodiny ve vlaku.

Inu, vzhledem k tomu, že jsem to považovala že to nejhorší, co mě může při mé návštěvě doma potkat, Ten Nahoře se nejspíš rozhodl, že tak jednoduché to tedy mít nebudu.

Po třech týdnech jsem se domů upřímně těšila. Je nesmírně příjemné mít na stole jídlo bez vlastní námahy, případně bez strachu to ochutnat. Jít do ledničky a vědět, že tam určitě něco najdu. Pustit si televizi!!! Vážně se mi bez ní žije docela dobře, ale jen tak si ji pustit a bez zájmu proklikat všech 120 kanálů, vědět, že tam stejně nic nedávají, ale prostě to udělat? Nikdy dřív mi to nepřipadalo tak povznášející!

Nicméně, samozřejmě opět se nakonec vyskytlo pár komplikací, díky kterým jsem v duchu děkovala sama sobě, že jsem si koupila rovnou zpáteční jízdenku, a mám tak nejsilnější argument v debatě na téma: Proč tu nezůstaneš do neděle?

Musela jsem absolvovat tříhodinový nakupovací maraton s mamkou. Ne nakupovací typu: „Pojď, vyber si něco na sebe!“ ale nakupovací: drogerie-zelenina-uzeniny-CoŽeToPotřebujemeZaPečivo-CoJsemToZapomnělaVTýZelenině-... Říkala jsem si: „No nic, aspoň si s mamkou v klidu popovídáme a já jí řeknu, jak nadšená jsem ze svý nový (čti noční) brigády!“ Ale mezi bleskovým dotazníkem: „A co si teda vaříte?“ „A kolik hodin denně spíš?“ „A chodíš brzo spát?“ „A kupuješ si kvalitní potraviny?“ „A nemáš ty vlasy nějaký zničený?“ („Ne, jsou odbarvený, mami....“) … „A co že jsi říkala, že si pořád vaříte?“ … jsem to nějak nestihla.

Takhle zpětně mám trochu podezření, že si o mě rodiče předem zahráli karty. Pravděpodobně žolíky, protože nic jiného ani jeden neumí. Naprosto spravedlivě si mě totiž rozdělili. Dopoledne s mamkou na nákupech, při obědě jsem k dispozici babičce (abych jí vysvětlila, proč neustále neberu telefony) a odpoledne můžeme s tátou KONEČNĚ dodělat tu střechu. Neptejte se mě, o co jde. Jenom už prostě asi desátý víkend za sebou trávíme tím, že na střechu ze strany přitloukáme latě, který předtím desetkrát měříme, řežeme, znova měříme, nadáváme, znova řežeme, (opravujeme pilu), znova měříme, (hledáme pilu), znova řežeme, (hledáme žebřík), házíme třísky po sousedovic psovi (to kecám, ale měla jsem několikrát chuť to udělat)...

Myslím, že kdybych byla urážlivá a neznala humor svýho táty, asi bych měla právo cítit se po dnešku méněcenná. Když jsem vrávorala jednou nohou pět metrů nad zemí a druhou na vratkym žebříku a poznamenala jsem, že:

- „Jestli spadnu a zabiju se, tak ….(si mě nepřej!“ jsem chtěla dodat)
- „Tak máme doma ještě jednu!“ poukázal táta na fakt, že si před dvaceti lety neplánovaně dvojnásobně zkazil život. (Teda, zkazila jsem mu ho spíš já, přeci jen, ségra byla první – o 3 minuty – tudíž plánovaná!)

Rozhodně jsem si to nebrala osobně a odměnila jsem ho za to nějakou pěknou nadávkou. Ale chvíli po tom, co jsem při zběsilém zatloukání hřebíku zoufale řvala: „To máš za každý odpoledne, co jsem s Tebou musela strávit, ty hajzle!!!“ (myšleno na toho hřebíka, ne na tátu), rozbila se nám OPĚT pila a chvíli to vypadalo, že to dnes nedokončíme (a budeme tomu tak muset obětovat DALŠÍ odpoledne).

„Já už ti na to ale příště kašlu!“ snažila jsem se tátu povzbudit, aby opravu pily dokončil ještě dnes.

„No a kdo by mi s tim jako pomáhal?“

„Třeba ta druhá?“ narážím na jeho předchozí vtípek

„Nojo... ale co kdyby spadla?“ násobí táta pobaveně můj vztek!

Závěrem... nechci být zlá... Ale kdyby náhodou sousedovic pes omylem spolknul ten šroubek, co mi tam omylem upadl, určitě by to mnoha lidem v ulici (omylem?) ulehčilo spaní.  

Dílo: Dialogy.

(Poznámka: ANO, zrušila jsem svůj blog na wordpress.com a přesunula ho sem. Uživatelské prostředí nepřehledné, kombinace angličtiny a lámané češtiny, moje neschopnost se v tom vyznat... Nic víc, nic méně)

S mámou na Skypu:

• „Máš kruhy pod očima!“

• … „Nojo, jsem se do noci učila“

Komentář v mé hlavě: „Nebudu ji přece zatěžovat maličkostma. Nic mi není a modřina za týden zmizí...“

S kýmkoliv jiným, kdekoliv jinde:

• „Tebe někdo zmlátil?“ HAHAHA
• „Jo.“
• (poker face) … „Jako fakt?“

Komentář: Následuje ať už stručnější, či obsáhlejší převyprávění mé sobotní noci.

S mámou live, po týdnu:

• „Co to máš proboha pod okem?“
• … „Ehm .. Ale nic, to jsem jen dostala na tréninku loktem, při nějakym souboji...“

Komentář: Promiň, mami, kdybys to náhodou někdy četla... Vím, jak nesnášíš, když Ti lžu. Ale tohle snad chápeš :).

Takže ta story. Začínala snad až trapně průhledně. Prej: „Pojď s náma, jdeme na vínko, hoďka max...“ První, druhý, sázky, hecy, panáky, třetí, pátý, striptýz, podrobnosti pod rouškou tajemství. Detaily nedůležitý.

Stojíme na zastávce, osoba poškozená seděla lehce ovíněná na obrubníku, já s dalšíma zúčastněnýma stála opodál. Podezřelý muž tmavé pleti se přiblížil, sehnul, šmátral... Já přiskočila, podezírala, gestikulovala. On zapíral, křičel, utíkal. Já nadávala, pronásledovala a zase nadávala. On zastavil, bránil se, bál se. My ho dohonily, vyhrožovaly, vyjednávaly. On utíkal, padal, tvrdil, že nic nemá. A tasil. Nůž. My zpozorněly, ale prd nám to bylo platný. Jedna rána do tváře, jedna rána do nohy, jedna rána do spánku. Čepice plachtí vzduchem, já za ní, objímám listí, tma...

„Hej Tezyyy, Tezyyy, co je Ti? Hej, co Ti je? Sakra, Tezyyy!“

…

„Počkejte tu na ty policajty, já jedu domů A hlavně mě nikam nepište!!!“

…

Příchozí hovor: Skryté číslo!

• „No, super, tak dík“

• „ Dobrý den, kriminální policie, my bychom potřebovali, abyste přišla podat výpověď...

No a to je vlastně všechno. Od tý doby chodím a říkám si: Proč na mě ty lidi tak blbě čumí? Jako čumí blbě pořád, ale poslední dobu nějak víc. No a pak se vždycky opřu jakože hrozná nuda a zjistim, že mě to fakt bolí! Aneb, jak se ve mně zakořenily první důvody pro případné náznaky rasismu.

NEčekaně NEstíhám

Pátek,

sýru nemám ani plátek,

tak mi dejte všichni svátek!

Heslovitě zaznamenávám své premisy, neboť na složitá souvětí není energie.

Víkend strávený v kruhu rodinném (čti: v tý díře, kde jsem se narodila).

Týden jsem odpálila prezentací na poloprofesionální úrovni (čti: hodinu před samotnou prezentací jsem se dozvěděla, že je zápočtová).

Svou novou práci miluju, i když je noční, ale jít pak rovnou do školy by mělo být nelegální!

Věřím, že ty tři čáry v grafu a otázku: „Už je vám jasné, proč je pro ekonomiku ČR tak důležité členství v EU?“ nemyslel pan profesor vážně…

Ráda bych zavedla nový Murphyho zákon:

Čím menší graf si načrtneš, tím víc čar tam nakonec budeš muset zakreslit.

Jo a ... miluju, když strávím X dní přípravou projektu, který pak někdo smete ze stolu bez mrknutí oka, jen proto, že … proč vlastně?!

A nakonec: Kdy už se KONEČNĚ poučím a nenechám si všechno na poslední chvíli?

Zítra uzávěrka, článek žádnej. V pondělí zápočtovej test, znalosti nulové. V úterý zápočtová prezentace, příprava nezahájena… Takže teď co? Na trénink a pak do „práce“ (přítomnost uvozovek bych ráda hájila tím, že odmítám tímto hanlivým slovem označovat něco, co je mi zároveň zábavou…)

Sen o trikolóře

A už je tu zase, tohle roční období …

Nemyslím tím podzimní deprese, začínající kampaně distributorů vánočních dárků ani blížící se zkouškové období. Myslím tím reprezentační pauzu.

Ona se mě vlastně zas tolik netýká, nejsem totiž v reprezentaci. Nehodlám si tu veřejně trhat žíly, jak se mi hroutí svět, když vidím, jak někdo žije můj sen. Reprezentace nikdy nebyla mým snem, nikdy jsem si totiž nepřipustila, že by se mě jen teoreticky mohla týkat. A když teď zpětně koukám na fotky z reprezentačního soustředění, když sleduji svoje kámošky, jak hrdě nosí dres… Kámošky, který ještě tak dva roky zpátky měly stejnou pozici jako já… Nezbývá mi, než uznat, že jsem asi vážně hloupá.

Nemohu se rozhodnout, jak se k tomu postavit. Mám spílat osudu, proč jsem se jen nenarodila třeba v Ostravě, kde bych odmala mohla trénovat v jednom z nejlepších klubů v republice? Nemusela bych ztrácet těch několik dlouhých let v druhořadém téměř vesnickém týmu, který hrál opravdu jen pro radost… Stejně tak ale můžu mlátit hlavou o zeď proto, že jsem si třeba jen párkrát ráno nepřivstala dřív a nešla si zaběhat. Že jsem třeba jen párkrát nezůstala na tréninku déle. Že jsem se třeba jen trošku víc nesnažila…

Nechci se kát, nechci litovat, ohlížet se zpátky… Chci tentokrát udělat něco jinak. Reprezentační dres už asi neobléknu a trikolóra bude už navždycky zářit leda tak nad mojí postelí. Sbírka medailí a pohárů se nejspíš v budoucnu už taky moc nerozšíří, ale pořád ještě mám v záloze nějaký ten menší sen. A co když pro jeho splnění už tentokrát udělám opravdu vše?

… Vždycky jsem chtěla třeba napsat knížku. Možná se bude jmenovat Jak jsem si neplnila sen.

Co je vlastně ta derivace?

Nejsem moc typ, co by se ohlížel na minulost. Liboval si ve vzpomínkách, prohraboval starý fotky a brečel, že dřív bylo líp.

Ale co se týče mých posledních přednášek z matematiky, co bych bývala dala za ty doby, kdy nulou zkrátka nešlo dělit.

Ne, vážně, co je to vlastně taková derivace? Ráda bych řekla, že to sice umím spočítat, ale jen nevím, co to v praxi vyjadřuje… Ale doopravdy to umím spočítat? Jak by řekl náš profesor, intuitivně jsem odhadla, že:

- hodně velké číslo krát hodně velké číslo je strašně moc velké číslo a zapsala jsem ležatou osmičku
- číslo dělené hodně velkým číslem (ležatá osmička) je hodně malé číslo a zapsala jsem nulu
- když chci dělit zrovna touhle nulou, musím nejdřív zjistit, jestli je kladná nebo záporná a podle toho je pak výsledek buď hodně velké číslo nebo hodně velké záporné číslo

Po kopě nesmyslů mi ekonomie vylepší náladu – hodně naivní pokus o špetku motivace. Proč se u toho grafu ptá učitel jen Kdo to nechápe? A ne: Kdo to nikdy neslyšel? … Jdu se učit. Možná…

Depka NEumí plavat!

Za hlavní zjištění posledních dní považuju fakt, že depka prostě nejde utopit v alkoholu.

Vzpomínky na páteční večer (a že jich není moc) ve mně vyvolávají několik pocitů. Převládá ovšem suverénně stud, protože jsem většinu noci byla přesně v tom stádiu, které kdybych za střízliva potkala v tramvaji, znechuceně bych si odplivla: „Fuj, jak se může někdo takhle ožrat?“

Vážně a doopravdy hluboce se omlouvám těm, co se na to museli dívat. Nikdy v životě jsem na tom nebyla takhle špatně a upřímně doufám, že už taky nikdy nebudu.

Detailů vás ušetřím. Poslední, co si pamatuju, je pět piv a čtyři vodky v půl jedný ráno. Vzbudila jsem se druhý den dopoledne, u spoluhráčky v koupelně na zemi, bez košile, s rozbitou skleničkou a s pocitem, že jsem se prochlastala až do prosince (naposled, co jsem si pamatovala, tak ještě nesněžilo…). Údajně jsem vyexovala bianco v domnění, že jde o vodku. Můžu jen děkovat bohu, že to nebyla původně plánovaná tequila.

Místo toho, abych sobotu strávila se svou poslední novou známostí, jsem se utápěla v ještě větší depresi, než kterou jsem původně šla zapíjet. Neděli jsem místo na hřišti strávila na kase. Večer jsem pak místo „na jedno“ šla na kolu a domů se učit… a pak mi ještě někdo zkuste říct, že nemám být pesimista.

Začíná toho na mě být trochu moc, ale když nad tím tak přemýšlím, možná začnu zase víc psát. Vždycky se to ve mně tak krásně usadí…

Nedělní depka

Neděle večer .- neumím si představit příhodnější čas pro depresi a trochu pesimismu. Ale bude to asi spíš tím, že mám depresi a jsem pesimistická, než tím, že je neděle večer.

Dá se říci, že jsem právě strávila takový ten první typický víkend doma – když student přijede na víkend, všichni se ho ptají, jak se má ve škola, jestli má každý den alespoň jedno teplé jídlo a chodí brzo spát. Tenhle pocit přišel dost nečekaně, ale těžko se mi ten domov opouštěl. Dřív jsem si myslela, že mě víkendy doma budou obtěžovat… Ale když jsem se nachcípaná vrátila do pražského bytu, bylo tam přesně tolik bordelu, jako když jsem v pátek odjížděla. Na stole mě nečekala s láskou uvařená večeře, nikdo mi do postele nepřinesl teplý čaj a nikdo mi nepřipomíná, abych si vzala ten a ten prášek, jinak se z tý nemoci nevyhrabu. V tomhle ohledu jsem asi tak trochu chlap, ale vážně mám nezadržitelnou potřebu se litovat. Mam pocit, že tuhle depresi by spravila trocha láskyplného objetí.

Víkend jsem strávila napůl na turnaji, postup jsem promrhala jen tím, že jsem celý den nemyslela na nic jiného, než abych už byla doma. Neděli jsem od rána poctivě věnovala pokusu o vyléčení – polykala jsem jeden prášek za druhým, zalívala se čajem … a tvrdla u seriálu 2 Broke Girls. Přesněji řečeno u 16 dílů. Kdo ten seriál zná, už mu možná svítá, kde jsem se nakazila tím cynismem a negativismem!

Kromě toho už zase více než den čekám na odpověď na jednu zprávu, ve které jsem snad dost jasně dávala najevo svou náklonnost k jedné osobě. Zřejmě začnu věřit tomu, že v obou mých předchozích vztazích jsem se NECHALA sbalit, přestože jsem doteď byla přesvědčená, že jsem to já, kdo balí…

Co můžeme dělat, když jsme single?

Listí padá, poránu přituhuje a já už vážně nevím, co budu nosit v zimě, když v tričku, mikině a kožený bundě je mi už teď zima!

Postřehla jsem to, když jsem zkřehlými prsty nebyla schopná otočit na další stránku deníku Metro. Začínám mít čím dál méně utěšitelnou potřebu podělit se o „zajímavosti“, které se tam denně dočítám, se zbytkem světa, kterému se do ruky tyto cenné listy nedostanou.

Dneska mě například zaujaly asi tak tři věci.

1.Ročně se u nás v republice úmyslně zabije přes 16000 lidí. Mou chabou matematikou se dostáváme na takových 5 kousků denně. Pokud budu předpokládat, že alespoň každý desátý zvolí jako způsob smrti skok pod metro, to aby si člověk vážně nebyl jistý, kdy kam dojede včas… Trochu ohledu, mistři sebevrazi, ano?

2.Chlap, který v USA vyhrál soutěž v pojídání živých švábů brzy po předání hlavní ceny zemřel. Udělalo se mu zkrátka špatně… a zemřel. Co dodat, prostě Američan…

3.Jakýsi úvahový článek nějaké mladé slečny na téma Co můžeme dělat, i když jsme single. Nápad hezký, pokus o vtip cením, ale provedení by asi zvládl lépe i pseudomaturant na zemědělské škole (není v tom nic osobního). Jméno autorky jsem si bohužel nezapamatovala a deník Metro jsem poctivě „poslala do druhého kola“, ale mimo to, že sama můžu jít nakoupit, nebo můžu sama číst knížku (!!!), jsem se dočetla i to, že slečna chystá pokračování. Na téma Co nesmíme dělat, když jsme single. Předpokládám, že chodit do divadla a číst komiksy…

Třeba bude zítra „nášup“

Trojský kůň v pražském ráji

Mám-li to zhodnotit objektivně, zdá se, že můj život jde suverénně od desíti k pěti. Flákárna, kterou jsem ve škole zažívala první dva dny, se proměnila v klasickou vysokou školu. Nerada bych tu běsnila, jak to nezvládnu, jak nás vyděsili (i když se sakra snažili) a kdesi cosi. CO si budeme nalhávat, kdyby se dal titul získat levou zadní, asi by něco nebylo v pořádku.

Objektivně

Z ekonomie už během první přednášky vyčerpal veškerý moje dosavadní znalosti, tudíž od příště budu značně v pasti…

Už mám zadané dvě seminární práce.

Z atletiky, kde jsme si předváděli odrazovou abecedu, mě bolel zadek ještě v pondělí (měli jsme jí ve čtvrtek).

To by byla škola, tam ovšem moje trable nekončí. Kromě viru trojského koně, který se šíří republikou, jak jsem se dočetla v dnešním děníku Metro, se totiž Prahou plíží nenápadný vir – u mě se projevil bolestí v krku. A tak jsem, chtě nechtě, musela oželet ohromně záživné odpolední přednášky z historie tělesné kultury a filosofie. Myslím, že to budu oplakávat ještě dlouho… Nicméně doufám, že už jsem to čajíčkem a pelechem zase zahnala… Nemám ani moc navybranou, když dnes mám zase hned trénink, zítra trénink, ve čtvrtek atletiku, v pátek plavání a o víkendu turnaj…

Inu, zjistila jsem, že živobytí mimo domácí hnízdo není žádný medíček. Nejen, že se o mě nikdo nestará, nikdo mi neměří teplůtku a nevaří mi čajíček, ale navíc když nejdu nakoupit, tak není nic k jídlu, a když nakoupit jdu, tak zase nejsou peníze… Nezbývá mi nic jiného, než přeprat tu nehoráznou lenoru, co na mě poslední dny ulehá, a začít něco vydělávat!!!

• Co budeš dnes dělat?
• Nic.
• Ale to jsi dělal včera.
• Já vím, já jsem to nestihl.

První školní den

První školní den

… jak krásně to zní.

Představovala jsem si to všelijak. Spousta mých bývalých spolužáků ze střední už několik týdnů zahlcuje sociální sítě výkřiky plnými zděšení. Kde je kdo hned na první přednášce vystrašil, co vše budou potřebovat k zápočtu, kolik jich neprojde do dalšího semestru a čemu všemu hned první den nerozuměli.

Nebudu zastírat, že když jsem ráno vyrážela s ušmudlaným kusem papíru a propiskou, o níž jsem doufala, že bude psát, měla jsem trochu černé svědomí, jestli jsem to hned takhle zpočátku nepodcenila.

K mé radosti jsem hned ráno potkala Tarzana – jediného kluka, se kterým jsem se seznámila už na zápise. A díky neskutečné náhodě i přes všemožná dělení na paralelky a skupiny a obory spolu máme naprosto všechny předměty. Místo pozdravu mi vrazil do ruky tašku, prohodil: „Musim srát!“ a odběhl směrem k záchodům. V tu chvíli mi bylo jasné, že si budeme rozumět.

I přes veškerá předsevzetí jsme hned první den skončili v hospodě, která je přilehlá budově školy. Nutno dodat, že ne tak docela naší vinou, ale vzhledem k tomu, že došlo k chybě v rozvrhu a my jsme se nevešli na přednášku z filosofie.

Pár prvních známostí se tedy rýsuje, start proběhl pozvolna a já se jen děsím, aby se stres nestupňoval nějakým děsivým tempem!

#nenapravitelna

*čtvrtek*

Už ráno, když jsem vystrčila čumák ze dvěří a zjistila, že prší (tudíž jsem se musela vracet pro deštník), jsem měla pochopit, že dnešek bude stát za prd. Kdybych bývala alespoň projednou upustila od svého cílevědomého puntičkářského já a nechala se ovládnout leností, vůbec bych do toho hnusnýho počasí nevylezla, doteď bych se válela v posteli a nic z těch příšerně příšerných věcí by se nestalo. Ale můžu si za to sama. Opět jsem neuvážlivě (ale na mou omluvu zcela nečekaně) hned po pár krocích pomyslela na to, že dnešek bude asi přesně jeden z těch dnů, kdy od rána jen nadávám. Jsem nenapravitelná, tím jsem si to podepsala.

Prvním bodem programu byla schůzka s mým pravděpodobně brzy-budoucím šéfem, jeli jsme si prohlédnout mé pravděpodobně brzy-budoucí pracoviště. K mé smůle se nachází kdesi 8km za Prahou, odkud, jak jsem se zděšením zjistila záhy po schůzce, nejezdí autobusy. Byla jsem tedy nucena po půlhodině čekání pokorně požádat o odvoz. Pan „šéf“ mě vyhodil někde mezi polema se slovy: „Tam někde by mělo být metro“ … Jediné štěstí, že není publikovatelné, co mi v tu chvíli letělo hlavou. Od: „zas*aná díra“ po „se na to můžu vys*at“. Po pár desítkách pěších minut jsem dorazila k metru Letňany a telefonicky si vyjednala, že si můžu jet vyzvednout věci k jedné příbuzné. U té jsem měla původně bydlet, ale nakonec to nějak nevyšlo, na poslední chvíli jsme jí to odřekli, takže mě asi po právu nenávidí… Očekávala jsem další velmi příjemný zážitek, pominu-li to, že jsem měla jeden z těch stavů, kdy zkrátka jdu ulicí a blekotám: „de*ilní lidi, kam jako všichni jdou?“ … „Ne*um, sakra!!!“ …

Překodrcala jsem se přes celou Prahu na Chodov, vyzvedla věci… Kolem půl třetí jsem si dovolila luxus – za chůze (dobře, přiznávám – při jízdě na eskalátorech mezi metrem C a A) jsem poobědvala studenou osminku špenátové pizzy. Byla jsem tam unavená životem, že jsem ani nevynadala slečně prodavačce za to, že:

• „Jednu šunkovou“
• „Nemáme“
• „Tak sýrovou“
• „Taky nemáme“
• nevěřící pohled … Tak mně je to jedno…
• … „Tak třicet korun“

On mě ten život v Praze vůbec tak nějak zmáhá. Za poslední týden jsem byla v jednom kole, a když k tomu přičtu ještě fakt, že jsem zatím spala ještě na gauči (už jen jednu noc!!!!)… asi jsem se konečně dobrala k tomu, proč na mě ráno všichni tak čuměli, když jsem vylezla z toho metra… Až asi po pěti minutách chůze jsem si uvědomila, že jdu s rozevřeným deštníkem, přestože už dávno nepadla ani kapka…

Jediné, čemu jsem dala šanci to spravit, byl kýbl kvalitního kafe… Ale ani to mě už nezachránilo od půlhodinové konverzace s jednou starší paní (čti monologu jedné starší paní) o tom, kolik má kde jakých koček… Ale o té až jindy. Dobrou!

Jak mi ego znejistělo

Jsem vážně zklamaná. Věděla jsem, že pokud na to někdo někdy přijde, bude to ona. Věděla jsem, že ona na to přijde dřív nebo později. Ale že to bude takhle brzo?

Jako by všechno najednou ztratilo smysl. Líbila se mi ta představa poloviční anonymity a náhle jsem doopravdy v rozpacích, v jakém duchu v tomhle pokračovat. (Očekávám, že když jsi mi to potěšení zkazila, že se k tomu aspoň vyjádříš v komentáři!!!)

Pro pochopení mého ideálu čtivého blogu zamiřte na www.citovaprostitutka.blog.cz Ta holka je vážně třída.

No nic, než já si teda hodím mincí, co dál se svými zápisky z války, vězte, že škola se blíží! Užívám si poslední dny volna opravdu ve velkém stylu. Včera například super trip do Šumperka, asi nemá cenu se rozepisovat, snad bude stačit večerní zhodnocení na facebooku:

Pokud bych měla nějak objektivně zhodnotit dnešní den…
Tak jsem bezpochyby ráda absolvovala tenhle nikdy nekončící trip do Šumperka, strávila jsem 4 hodiny ve spolehlivý a pohodlný Baloušovo feldě, abych si na těch dokonale naleštěných parketách zahrála ten skvostnej špíl se Šumperkem 7:1, přičemž ten jedinej jejich gól padl po mym zkušenym obrannym zákroku. Ráda jsem tam byla vyloučená za to, c

o nebyl faul, vyloženě jsem si užila, když jsme se pak celej tým vystřídal v jedný jediný fungující sprše. Jsem vážně nadšená, že zpáteční bezpečná a předpisová jízda s Lukym trvala jen asi 3 hodiny, takže jsem stihla poslední vlak domů. Hodinu a půl jsem pak sdílela kupíčko se sympatickýma chytrákama, kteří byli na cestě z Ostravy, celou cestu v lihu, abych pak promrzlá dorazila domů, kde není nikdo, nic k jídlu, a a a můžu si tak jít nerušeně lehnout a vyspat se na neděli strávenou v práci  Jak že se to říká?
I LOVE MY LIFE!!! 

Když jsem po půlnoci celá zničená v tom opuštěnym baráku padla za vlast (stihla jsem nejdřív nařídit budíka do práce), stihla jsem ještě před kómatem přemýšlet o tom, jak se člověku mění různé zažité projevy a priority. Nechápu, co jsem dřív viděla na tom skvělém pocitu, že jsem doma sama a že můžu strávit třeba celou noc až do rána něčím naprosto nekalým, jako je hraní PC her nebo sledování televize. Teď jsem byla fakt zklamaná, že doma není zatopeno, není tam nic k jídlu, ráno mě nikdo nevzbudí, nebudu mít připravenou snídani a a a …vlastně jsem ráda, že dole neřve televize, vedle netelefonuje ségra a máma nepráská dveřma, a tak můžu konečně nerušeně „spočnout“.

Příliš demokracie škodí

Nad zápisem volitelných předmětů jsem seděla jak nad rozlitým mlékem. Fakulta se mě sice pokusila setřást zmatečným uvedením času zápisu (od 13.října do 28.září, obojí datováno 2012), ale takový pokus jsem se smíchem označila za velmi trapný a nezdařilý.

Ačkoliv jsem předpokládala, že to bude těžká zkouška mé nerozhodnosti, nakonec jsem vybrala jednoduše předmět, který nejlépe pasoval do mého už tak dost nadávekhodného rozvrhu.

Teď tu do toho rozvrhu mžourám a uvažuju, jak budu trávit to množství volných hodin, které jsou tak důmyslně sestavené, abych tak tak nestihla dojet na byt (kde ještě nebydlím) nebo na skok do práce (kterou nemám), ale jsou dostatečně dlouhé na to, abych na ně mohla sesypat proud sprostých slov.

Navzdory tomu všemu (a především faktu, že mám třikrát týdně od půl osmé) se ale na začátek školy těším. Spíš než na přednášky a cvičení a zápočty a zkoušky se ale pravděpodobně podvědomě těším na fakt, že můj doteď „prázdninový“ harmonogram dostane konečně zase ten řád.

Příliš demokracie škodí a já se svým volným časem neumím zacházet zodpovědně!

Na paniku času dost

Je neděle večer a já znuděně přecházím po pokoji a přemítám, kolik dní, jako jsou tyhle, asi ještě zažiju. Po dlouhé době jsem úspěšně proflákala víkend. Tátovi jsem sice chvíli pomohla na zahradě, ale pak jsem se hrdě s hypochondrií sobě vlastní a podezřením na zánět středního ucha zbytek dne povalovala v posteli mezi netbookem, tabletem a mobilem…

Zatím se vůbec nenechám zneklidňovat faktem, že jsem ještě pořád nepronikla do tajů SISu, přestože na zápisu nám říkali, že rozvrh bude na internetu k mání již následující den. Říkám si, že vysokou školu v dnešní době zvládne dostudovat každý druhý hovado, tak nevím, proč bych zrovna já neměla.

Je pondělí a já zvažuju, jestli bych neměla dospět. Ve svých devatenácti letech mám panickou hrůzu z návštěvy zubaře, sleduju ségru, která zabouchla klíče od auta v našem fávu, jak volá babi a s hrůzou si uvědomuju, že si v duchu přeju, aby babi měla něco tak neodkladného, že budeme muset toho zubaře zrušit. Moje modlitby jsou marné, ale přežívám bez větší újmy.

Je úterý a já vstávám nechutně brzo, abych s dopoledne před cestou do Prahy stihla ještě zatrénovat před víkendovym turnajem. Asi jsem vstala až zbytečně, protože kromě toho stíhám ještě asi dvě hodiny šaškovat s tátou na střeše, kam se pokoušíme přibít laťky. V praxi to vypadá tak, že neorganizovaně lezeme po žebříku nahoru a dolu, zužujueme a zkracujeme jednotlivé palubky a vzájemně si nadáváme. Čí je vina, že jsme to ZASE zařízli špatně? … Piliny mám až za ušima…

Když jdu potom noční Prahou, ve sluchátkách hudbu a v duši pocit, že se konečně blejská na lepší časy. Jen teď musím přežít měsíc v jednom bytě s tou moc milou, ale na muj vkus až moc přírodní, příbuznou.

Slova úvodem

Dobrá, hlavně klid a žádnou paniku…

Takže, takhle že to vypadá? Když jsem byla malá a představovala si, jaké to asi bude, až jednou budu studovat na vysoké škole, připadalo mi to tak neskutečné, jako bych se toho nikdy neměla dožít. Oficiální status vysokoškolského studenta (čti kartu ISIC s příšernou fotkou) mám teprve pár dní a je potřeba utřídit pár fakt a mýtů.

Tak především musím dát zapravdu své o něco starší kamarádce, která mi předem zanalyzovala, jak bude probíhat moje transformace z maturantky v prvačku na VŠ. Ano, opravdu jsem zvládla odmaturovat víceméně levou zadní (obě vyšší, obě za jedna, jak ráda poznamenávám) a opravdu jsem si pak pár dní připadala jako mistr galaxie. Svět mi ležel u nohou a já měla celý život před sebou. We are young and wild and free…

Dodnes mi přijde nepochopitelné, jak jsem se nakonec zvládla zorientovat ve všech těch webových stránkách, požadavcích, předpisech a příkazech, kterými jsem procházela při odesílání přihlášek. To, že jsem se na nějakou tu školu dostala, považuju za neskutečnou náhodu a vyplnění indexu při zápisu směle jmenuju svým největším dosavadním výkonem. Mou největší životní zkouškou trpělivosti byly tři hodiny strávené kdesi u vydávání studentské kartičky…

Mám asi tak tři dny na to, abych se zorientovala ve školním informačním systému, skrze který se (za ty tři dny) začnou zapisovat předměty. Na jednu stranu mám pocit, že moje studium skončí tak rychle, jako začalo. Na stranu druhou mi už jen to, kam jsem se dosud neprobádaným vysokoškolským životem prokousala, nedovoluje to tak brzo vzdávat. Vlastně jsem se přistihla, jak se těším. Těším se samozřejmě na nové lidi, nové zkušenosti a zážitky. Ale taky na přednášky, na zkoušky, na to, jak ničemu nebudu rozumět a budu to dohánět po nocích. I když mám netbook a v ruce už neumím dát dohromady čitelnou větu, těším se na nové voňavé sešity a poznámkové bloky a propisky a pera a tužky a gumy… A na nový byt, který ještě nemám, a na instatní stravu all week long, … A zkrátka na Prahu.

„Důkazem vysokého vzdělání je schopnost mluvit o největších věcech nejjednodušším způsobem.“ - David Hume