Po dlouhé době jsem byla opět donucena zavítat do houmtaunu,
což mi popravdě činí čím dál větší potíže. Snažím se, aby se můj pobyt
minimalizoval na příjezd – vyslechnutí pár dobře mířených rad od maminky –
vyslechnutí pár jízlivě mířených poznámek od babičky – odjezd. Nicméně byť mi to častokrát vycházelo, tentokrát
jsem tuhle vizi tak docela nenaplnila. V pátek jsem byla nucena přetrpět
s mamkou vpád do jámy lvové, čili důchodcovy, čili do Kauflandu. Ačkoliv
moje přítomnost tam byla zamýšlena s tím, že mamce pomůžu co nejrychleji
s nákupem, moje psychická kapacita sil byla vyčerpána už na samém kraji
(čti u ovoce a zeleniny), kde jsem snažně kličkovala mezi po dlouhé době se
shledajícími tetičkami („Ahoj, ty už chodíš do práce?“ „Nene“ <jasně že ne,
je pátek poledne, kdyby byla v práci, není v Kauflandu>) , či babičkami
komandující sví dědečky ( „Cibule tam je přece ještě dost“)
Tak, jako je v dopravní špičce pěknej průser, když
přestane fungovat semafor, ani tady provozu příliš neprospělo, že jedné váze
došel pravděpodobně ten papír na nalepování gramáže a příslušné ceny. Stejně
jako polovina cestujících v metru ale nikdy nepochopí, že když to světlo u
tlačítka na dveřích nesvítí, otevřou se ty dveře samy, ani tady se většina
zákazníků nehodlala smířit s tím, že když váha odmítala vydat papírek na
půl kila jablek, se žlutou paprikou si to nerozmyslí.
I když jsme se s mamkou pokusily napětí panující při
nákupu před nadcházejícím víkendem uvolnit tím, že jsme si kusy zeleniny
přihrávaly vzduchem přes půl obchodu, nikoho to evidentně nepobavilo. A tak
více než na moje výkony, kterým jsem fotbalově lapila hlávku salátu a za které
by se nemusel stydět ani Péťa Čech, sledovali spíš rychle ubíhající zásoby
cherry rajčátek, na které se vztahovala mimořádná akce, a které tím pádem
polovina Rokycan bude ještě týden večeřet.
Nechápejte mě špatně, já vůbec nic nemám proti malým městům,
jakým i mé rodné jest. I když se netajím tím, že nadevšechno miluju Prahu, jsem
si vědoma toho, že leckdo to tak nemá a je tady spokojený. Moje smířlivost a
momentální nekonfliktnost (jindy na Rokycany vytahuju i peprné výrazy) vychází
nejspíš z toho, že mám za sebou navíc ještě čerstvou zkušenost
z rodinné oslavy typu: „Jé, vy jste vyrostly, naposled jsme vás viděli,
když vám bylo asi pět!“ Nechci být
morbidní, ale vždycky si vzpomenu na dávnou reklamu na nějaký barvený nátěr na
plot. V té reklamě babička kibicuje svého zetě: „Až to budete natírat
příště, musíte to vzít modrou,“ načež své tchýni muž se štětkou v ruce
odpoví: „Maminko, až to budeme natírat příště, vy už tady nebudete.“ Neměla jsem ale to srdce říct páté generaci
(v pořadí přítomnosti na oslavě počítáno od nejmladšího pár měsíčního řvoucího
čehosi), že si ale opravdu nemusí snažit zapamatovat, že já jsem ta
s nepatrně kratšími vlasy, neboť vzhledem k frekvenci, s jakou
se podobně co do počtu oslavenců obsáhlé oslavy konají, se už pravděpodobně
nikdy nepotkáme.
