#VanocniDenik

Online přenos z mého domova:

Štědrej večer naaaastaaaal,

když jsem doma chlaastaaal...

Sympatizuju s Xindlem X, za což si samozřejmě vysluhuju vlnu nevole z úst zbytku rodiny. Nic si z toho ale nedělám, nebyla první ani poslední.

Nervózně chodím kolem flašek s alkoholem a přemýšlím, kolik procent současných alkoholiků asi své závislosti podlehlo právě během svátků klidu, míru, lásky a pohody. Abych svými sarkastickými poznámkami a cynickými komentáři nerozčilovala své rodiče a nerušila tak pohodu, která u nás vládne, zavedla jsem si na Twitteru všeříkající hashtag #VanocniDenik a „brečím si“ tam. Nenápadně jsem se tak pokusila nabádat ty z vás, kteří ještě nejsou mými followers, aby tak učinili. Berte to tak, že mi to dáváte k Vánocům...

Vánoční pohodu si užívám zatím plnými doušky. Během včerejšího rodinného oběda s babičkou jsem trpělivě čelila výhrůžkám - jaký že život mě čeká, pokud si náhodou dovolím nedodělat školu, načež se babi rozpovídala o Geislerce, která byla v pátek „u Krause“ a má jenom základku. Tak nevím, jestli je jako ona případ toho „Takhle ne!“ nebo jestli babi jen nedošlo, že si tím podkopala celou teorii, kterou mi předchozí hodinu hustila do hlavy.

Dnešní dopoledne jsem strávila důkladným seznamováním s dlažbou v koupelně a na záchodě. Lezla jsem v gumových rukavicích po čtyřech a plnila maminčino přání, které vyřkla na základě domněnky, že „mopem to tak dobře vytřít nejde!“ V duchu sice nadávám, jak jen mi to svědomí dovolí, ale na druhou stranu jsem ráda, že mám další věc na seznamu: Takhle žít rozhodně nehodlám! Pokud podlaha mopem nelze vytřít tak, aby se na ní dala servírovat štědrovečerní večeře, budu si zkrátka jednoho dne muset pořídit nádobí...

Věřím tomu, že různé rodiny mají různé zvyky, které jim rok co rok připomínají toho pravého ducha Vánoc. Zpívání koled, společné procházky, návštěvy u příbuzných, zdobení stromečku... Je pravda, že i v naší rodině pozoruju jakési cyklické události, bez kterých by to zkrátka nebyly „ty pravé“ Vánoce. Třeba to, že táta pravidelně kupuje stromeček na poslední chvíli, čímž dosahuje toho, že naše věšení ozdob podkresluje mamka neustálým remcáním: „Tady je díra. Tamhle jsou ty větve nakřivo. Nešlo by to ještě otočit? Tady máte málo červený! Tech světýlek je letos nějak málo...“

Já mám jen pocit, že toho konečně po dlouhé době zase napíšu trochu víc. A že budu cyničtější než obvykle... Ale teď už jdu pomáhat s bramborovým salátem, protože:

Šťastný a Veselý!  

#VanocniDenik

@TerezaBlazkova

O životě s neobjektivním nadhledem

Po dlouhé době jsem se viděla s rodičema – přijeli se podívat, jak že si tu v Praze žijeme... Překvapilo mě, že na to, jak málo se teď vídáme a tak vůbec komunikujeme, mě má mamka pořád dokonale přečtenou...

Vyrukovala na mě s tím, že bych měla zvolnit svoje životní tempo. Mám hodně aktivit, všechny se snažím dělat naplno a … pak mám zkrátka pořád kruhy pod očima! Nadsázka... Prý bych si měla uvědomit, že jsem toho ve svém životě už dost dokázala, ale je tomu tak? Chtěla bych si to umět nějak objektivně zhodnotit, ale vždycky převládne buď moje optimistický nebo pesimistický já. Je pravda někde mezi?

1. Škola
   Jsem na škole, která má dobré jméno, baví mě, nezabírá mi moc času, ale zase není úplně zadarmo. Ale Nikdy v životě jí nemůžu dodělat. Prostě to nezvládnu! Nebaví mě se učit, nedokážu dávat pozor, cítím obrovský odpor k tomu, strávit tři roky učením se něčeho, v čem jako na potvoru stejně pracovat nebudu!
   
   
2. Florbal
   Hraju třetí sezonu za největší florbalový klub v republice, mám dvě stříbrné medaile z extraligy, jednu bronzovou z juniorek, jednu z největšího letního turnaje na světě, byla jsem na střídačce při Superfinále v O2 Aréně... Ale ani na jednom tom stříbru jsem se nepodílel a, spíš častěji nosím ostatním vodu, než že bych hrála...
   
   
3. Psaní pro časopis Golf
   Nejstarší, nejčtenější český golfový měsíčník, moje rozhovory a články v něm, pochvala od zástupkyně šéfredaktora. Rozhovor s budoucím (doufám!) prezidentem České golfové federace a s nejlepším českým golfistou za mnou, s nejlepší českou golfistkou předemnou... Příští týden mě čeká další rozhovor, tentokrát nebude přes email, bude s někým, koho osobně neznám na místě, kam určitě netrefím. Nemám připravené otázky a nemám žádný diktafon, na který bych si rozhovor nahrála...
   
   
4. Moderování
   Bez nadsázky prohlašuju, že v tomhle jsem se FAKT našla. I když moje projevy mají k profesionalismu velmi daleko, není nic, co by mě tak bavilo, není nic, při čem bych se v poslední době cítila tak dobře. Po několika málo akcích v klubu Friends mě čeká moderování na Freedom Night. Největší akce pro holky na holky v republice, kde se schází přes 400 holek z Česka i Slovenska. Víc než sedmiletá tradice, dvoupatrovej klub, tři bary, podium na stádo volů... Nemám ještě ani představu, co tam budu říkat. Nebudu vtipná, nikdo se nebude zapojovat do připravených soutěží, tady jsem se svými ambicemi vážně přestřelila!
   
   
5. Osobní život
   Po dlouhé době můžu se zcela klidným svědomím prohlásit, že mám kamarádku, na kterou se mohu kdykoliv s čímkoliv obrátit a vím, že pro mě udělá maximum. Stejně tak vím, že i ona se s těmi nejzásadnějšími věcmi obrací na mě, s důvěrou a s jistotou, že u mě najde pomocnou ruku... Ale i tady je problém, na kterém se vyřádí moje pesimistické já... Hádej jak? … 
   
   
   Takže... NĚCO jsem už možná dokázala, ale hlavní problém je asi v tom, že jsem chtěla víc. Takže co teď, mám chtít míň, nebo víc makat? Babo (neboli čtenáři), raď!