Nejlepší přítel ... nepřítele?

     Když jsem byla malá, mým nejlepším přítelem byl pes. Rozhodně se nedá říct, že já bych byla zároveň jeho nejlepší přítelkyně, ale chvíli trvalo než jsem si to uvědomila. O to větší pak bylo moje zděšení, když jsem zjistila, že vůbec nedokáže ocenit to, s jakou láskou jsem ho denně česala, nosila ho do schodů, ze schodů, koupala ho ve vaně, přikrývala ho peřinou a vozila v kočárku, do kterého do té doby mohla výhradně jen babiččina kočička (když babička nedávala pozor).

     Když jsem byla větší, narazila jsem, pravděpodobně v rámci nějaké prokrastinace, na serveru YouTube na jeden film. Nepamatuju si název, ani jednoho herce, herečku, ani nevím, jak to vlastně dopadlo, jen mě zaujala hlavní myšlenka (neodvažuji se to nazývat zápletkou). Šlo o to, že hlavní hrdina měl neskutečný úspěch u dívek, a to nehledě na to, že se k nim choval jako ke kusu hadru.

     Teď, když už jsem (relativně) velká a když sleduju Carrie, jak hledá souvislosti ve zdánlivě nesmyslných věcech, napadá mě, jestli to náhodou se psem není stejné jako s láskou.

Když náš pes vždycky nejvíc a nejoddaněji miloval mého tátu, který ho jako jediný byl schopen potrestat, je to stejné, jako když ze všech zástupů milenců a milenek, které o vás mají zájem, stojíte právě jen o tu jednu osobu, které jste lhostejní?

     Samozřejmě jsem ochotná uznat, že tahle teorie má určité skulinky. Znamená to tedy, že v každém vztahu je někdo pán a někdo pes? Nejspíš jde jen o to, že každý má zkrátka svou roli, nemusí nutně jedna být dominantní a druhá méně. Vždyť... když venku leje a je hrozná zima, váš pes venku štěká a vy chcete spát, sice z okna křiknete: „Sklapni už!“ ale pak se stejně zvednete a jdete mu nasypat žrádlo do misky, protože … protože ho milujete a víte, že i on vás. Nebo ne?  

Měla bych, chtěla bych...ale je na to moc vedro!

     Jsem zase o jedno proflákané dopoledne a dva díly Sexu ve městě starší a letmým pohledem by se mohlo zdát, že jediné, co mi v tuhle chvíli může dělat vrásky, je fakt, že Carrie a Aidan se zase rozešli. Což mi fakt nejde do hlavy... Jenže jeden Šťastný blog už imaginárním internetovým prostorem cestuje, a tak je na mně, abych si zkrátka na všechno stěžovala podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

     Musela bych být úplně slepá, abych si na Facebooku nevšimla, že je venku vedro. Tímto upřímně děkuji všem rosničkám, které mě na to obezřetně upozornily skrze svůj nasraný status, upocené fotky, případně provokace odeslané od bazénu.

     Momentální počasí ve mně vyvolává stavy nicoty, neboť byť nemám v podstatě žádný extrémní důvod být nasraná, nemám vlastně sílu být nadšená z prostého bytí, což mě sere a tím se dostávám zase na samý začátek. Včera v noci jsem si to štrádovala asi dvě hodiny pěšky ze svého oblíbeného klubu, odkud mě vyhnal konflikt s mým spolubydlícím, načež jsem mu ráno na otázku:
„Zlobíš se na mě?“
odpověděla jenom:
„Ne. Říkala jsem ti, že jenom nemam náladu na lidi.“

*LEŽ* … Nebo ne? Naštěstí my, ženy, máme zkrátka jednou za měsíc povoleno být „bez důvodu“ naštvané, agresivní a nepříjemné.

Nejsem vlastně naštvaná na to vedro, jako spíš na sebe...
Že se neučím, ale MĚLA bych.
Že se s „někým“ neválím v parku a nepiju drink, i když CHTĚLA bych.
A že mám čím dál tím větší pocit, že čím dál tím méně věcí ve svém životě jsem schopná ovlivnit.

... a do toho vědomí, že za celý den se mi na mobilu rozsvítila jen jedna zpráva: "Připojte nabíjecí zařízení."
Má se i ten mobil líp než já?

Když jsme malí, nejsme nic a nevíme.

Když jsme velký, nejsme o dost víc, pořád nevíme...

Nevíme, co bude za pár let, páč život je úlet.

Ulítne, ani nevíš jak... A zbyde jen nostalgie.

CykloTezy a přídavek

     Byť jsem ani nepočítala s tím, že by moje plky někdo četl, ba dokonce nějak vnímal, donesly se ke mně pomluvy, že jsem zapomněla dopsat poslední dva dny z mého cyklokurzu... (nechte mě aspoň chvíli v tom přesvědčení, že poukázání na jejich absenci nebylo zcela ironické)

     Vězte, že jsem na ně rozhodně nezapomněla, jen jsem zkrátka neměla nejmenší chuť se o nich zmiňovat … Byly totiž oba víceméně super a mě fakt nebaví chválit kurz, na kterej jsem s chutí nadávala půl roku dopředu, nedej bože, abych snad dala zapravdu všem těm, co mi tvrdili, že je to nejlepší kurz, na kterej budu dlouho vzpomínat.

     Uznávám, že jsem se tam párkrát kvalitně ožrala, zkusila si spoustu skvělejch věcí (jako bouldering, slaňování, chůzi po kládě 12m nad zemí, naučila jsem se asi devět uzlů, lezla jsem po laně přes řeku a podobně), ale pořád ještě to první, co si vybavím, jsou tuny bláta...

     A protože jsem po šesti prokalenejch nocích nebyla rozhodně v pondělí schopná naklusat na zápočťák ze statistiky, sedím si tu u stolu plná zoufalství a ani o píď moudřejší či odhodlanější, než jsem byla před týdnem. Jediným rozdílem jest to, že tentokrát na svou nepřipravenost nemám žádnou relevantní výmluvu.

     Přestože jsme se spolužákem před nedávnem rozhodli, že až jednou budeme u moci, zrušíme vstávání, ve světle současnosti mi pochopitelně přijde přednější zákonem zakázat, aby o zkouškovém období bylo hezky. 

     Podle mě by nemělo svítit sluníčko, žádní přátelé by neměli mít čas, všechny hospody by měly mít zavřeno, měl by spadnout internet, a ještě by člověk nesměl mít v záloze nějaké další pokusy nechat si zkoušku na „až budu velká“...

     Nechápu, proč místo toho, abych se někde venku opalovala a opíjela do němoty, sedím tady a snažím se proniknout mezi pojmy jako hypergeometrické rozdělení, variační koeficient, regresní a korelační analýza nebo chí-kvadrát dobré shody. Nevím, proč naivně čekám na smsku od té, která mi nikdy nenapíše, nemám tušení, proč půjdu na trénink, když tam budu stejně nejpomalejší a stejně budu pořád tlustá (a neohrabaná).

     V mezipauze, ve které běžně vymýšlím, na co dalšího si lze ještě postěžovat, mě napadá, jestli bych svůj blog neměla přejmenovat... Něco jako Deník depkařky. Ale mou špatnou vlastností je, že stále doufám v lepší zítřky (ale nic pro ně nedělám), a tak se zkrátka budu jen modlit, abych zítra měla štěstí. ZASE.

     A mohla „potěšit“ své followers a friends ZASE něčím takovým:

CykloTezy Den 4 a 5

Na Twitteru se objevil dotaz, zda jsem ještě naživu, tak hrdě hlásím, že ANO!
Nicméně odteď možná zvládnu už leda tak zpětnou rekapitulaci z civilizace, a to z několika důvodů:
- nemám čas
- kdybych čas měla, spala bych
- kdybych měla čas, nepotřebovala bych spát, učila bych se
- kdybych měla čas, nepotřebovala bych spát, všechno bych uměla, nejspíš bych stejně pila

Dnes slavím výročí - už je to rok, co jsem opustila civilizaci a vydala se do Jižních Čech na cyklokurz. Nebo, aspoň mi to tak připadá... Nicméně, byť mě všechno bolí, nepamatuju si už ani jak vypadá moje mamka, zapomněla jsem popřát babi k narozeninám, protože nemám nejmenší pojem o čase a datu, a navíc se do toho o mě začala pokoušet nějaká nemoc, našla jsem jedno pozitivum - už neprší. Takže jsem se dnes na celodenním výletě okamžitě úspěšně spálila. Congrats.

Cyklovýlet jsem přežila jen díky menšímu šméčku, který si s dovolením nechám pro sebe... Ale co, chtějí z nás mít manažery, úkol jsem splnila a JAK? to už se historie neptá...
Jedno je jistý - jestli v neděli nedostanu zápočet, protože nezvládnu uvázat dračí uzel, půjdu se zabít. Adios.

CykloTezy Den 3

Vzpomínám na svého spolubydlícího, milovaného Iana, který mě jednou tahal někam "do šumu" a já se bránila slovy: 

"Nechci ten alkohol ani vidět!" načež mi odpověděl:

"Ale alkohol chce vidět Tebe!"

My jsme včera taky pít nechtěli, ale osud na to měl jiný názor...

Ve večerním programu jsme si v praxi ověřili nový zákon přírody a všech her – Paravčelka! Náš tým „Paravčelka“ si po ovládnutí předchozích závodů v plavání i atletice podrobil i orientační závod a za svůj famózní výkon si kromě obdivu a úcty vysloužil několik lahví alkoholu (záměrně se vyhýbám jmenování konkrétních – ne že bych si to nepamatovala, ale ta vzpomínka je pro můj žaludek ještě stále trochu bolestivá).

Ranní probuzení bylo jedno z těch horších... Dopoledne jsme strávili na lanech a podobných srandách, za což jsem byla odměněná neuvěřitelnou bolestí hlavy... A po obědě přišla dlouho čekávaná smrt.

Když jsem po cestě na našem skvělém půldenním cyklovýletě přemýšlela, jak bych dnešek okomentovala, všechny varianty jsem nakonec zavrhla. Nerada bych, aby se to tady zvrhlo ve skladiště sprostých slov, stížností a pláče... Tak to zkusím trochu pozitivně.

Bylo to skvělý! Původně jsme měli jet jen asi čtyřicet kilometrů, ale naštěstí jsme se několikrát ztratili a ve spokojených nohách máme přibližně 54km. Díky probíhajícím povodním jsme měli cestu obohacenou o spoustu netradičních podmínek. Komu náhodou třeba vadilo, že po třech dnech kurzu bohužel na pět minut nemá mokré nohy, nemusel zoufat. Po necelé hodině jízdy jsme projížděli zatopeným místem, kde nám většině sahala voda po pás. V terénu se na vlhkých a kluzkých kořenech a v blátíčku jezdilo taky zajímavě. Celkem jsem napočítala asi 6 pádů.

A cyklistické sedlo? Dokonale pohodlná věc! Jen díky tomu, že mě neskutečně bolí zadek, jsem zapomněla myslet na bolavou hlavu!

Ne nadarmo se říká, že třetí den je krizový. Jestli jsem tu ironii málo naznačila, nevadí. Srdíčko si tu vyliju třeba zítra... S každým dnem a prohlubujícím se spánkovým deficitem mám stále menší a menší chuť se vůbec k něčemu vyjadřovat... Začínám uvažovat, že přejdu na natáčení videoblogů, ale moje kruhy pod očima jsou proti.

Mějte hezký den, já jdu asi zase běhat někam po lese...  

CykloTezy Den 2

     Za normálních okolností bych se asi válela doma, regenerovala před tréninkem a domlouvala, s kým vyrazím večer na karaoke.

     Ale za podmínek extrémních, tedy momentálních, přemýšlím, co mě bolí víc, marně hledám poslední kusy suchého prádla a vyčítám si důvod kocoviny.

     Ať už jsme čekali cokoliv, určitě ne, že odpálíme týden v takovém tempu, jako se nám to podařilo. A to jak ohledně oficiálního programu, tak v době osobního volna.

     Včerejší večerní program tvořil „výlet“, který mně osobně připomněl scénku z Forresta Gumpa. Se zavázanýma očima nás profesoři proháněli blátem, vodou, větrem a deštěm... a my jsme si pak měli najít cestu zpátky. Zkratkou (sice dál, ale za to horší cestou) jsme si zašli 7km navíc. Ale z vesela.

     Nějak bych ráda shrnula noc a většinu dnešního dne dřív, než skončí asi osmdesátá přednáška.

- Dochází nám alkohol a kocovina nám snižuje schopnost držet pozornost, ale bez něj to přežít zkrátka nejde. Bolí mě nohy, všechno mam mokrý.

- Když jsme venku, běháme někde s mapkou, skáčeme blátem a pořád prší.

- Když jsme vevnitř, máme nudný přednášky, kde většina lidí dospává noc, pauzy po jídle se pohybují mezi cca 7-28 minutami.

- Když můžeme, sedíme.

     Z noční „regenerace“ mi chybí pár vzpomínek, ale mám pocit, že si nechci doplňovat mezery.

Když jsem sem jela, říkala jsem si, že když už nic, tak aspoň zhubnu. Tak prej ne...  

CykloTezy Den 1

Ráno!

     S jedním okem ještě slepeným naposledy v hlavě přehrávám, co jsem všechno zapomněla. Klasicky s dvacetiminutovým zpožděním se vydáváme na víc než tříhodinovou cestu. Komplikují nám ji dvě objížďky, ale v Českých Budějovicích si to vynahrazujeme snídaní a kafem v Mekáči.

Všude, kam se podívám, je voda. Zalité zahrady, vylité řeky, zatopené pole a louky, … mokré silnice a pořád hustý déšť, navzdory hlášení z rádia, že by měl ustávat.

Příjezd!

     Trochu mě uklidňuje stav chatek, opravdu jsou zděné a teoreticky by do nich nemělo zatejkat. K dokonalosti chybí jen funkční topení. Teplo je momentálně jen v koupelně...

Zabydlení!

    Se zbytkem chaty porovnáváme zásoby. Dopočítali jsme se více než dvanácti litrů rumu s kolou, dvou litrů vodky s redbullem a stejně tak ginu s tonicem. Začínám věřit, že to tu přežijeme...

Odpoledne

     První dvoulitrovka padla hned po obědě a způsobila, že při první přednášce – doplněné o dokumentární film Voda má paměť – jsme to téměř všichni zalomili...

Máme za sebou první část programu. Jsme tu teprve šest hodin a už mám mokrý kalhotky i vlasy. Šest hodin a přijde mi, že jsem tu týden. Jsem jediná, komu nepřijde normální hrát hry typu: držíme se všichni za ruce a prolejzáme kruh? Nebo probíháme pod točícím se lanem?

Za prvé: hra vhodná spíš do školky, za druhé: všiml si vůbec někdo, že od rána pořád ještě hustě prší?

V plánu je další přednáška. Jestli konečně někdo nezprovozní wifi, pojdu.

18:30

     Večeře, jídlo se zatím dá jíst, ale když budeme zlobit, prý se to může změnit.

Všichni zíváme, ale jsme odhodlaní se večer pustit do našich zásob.

Wifi funguje jenom v jídelně.

Vzhledem k tomu, že máme už asi pátou cca čtvrthodinovou pauzu, nejsem schopná nějaký souvislejší myšlenky. Zajímalo by mě, jestli Caesar svoje Zápisky z války psal taky tak heslovitě jako já... Ale bezpochyby nám tu jde úplně stejně o život.

Pokud to čte někdo, kdo tady na kurzu má někoho známého, případně někoho, o koho chce přijít,a zajímá ho stav, doporučuju sledovat Twitter. Novinky najdete pod #CykloTezy, případně #ftvs.  

CykloTezy Den 0

Mise: Kurz aktivit v přírodě

Doba: 7 dní

Místo: Výcvikový kemp FTVS – Stráž nad Nežárkou

Odměna: 2 kredity

     Některým mým přátelům, kteří studují například medicínu, nebo něco podobně namáhavého, přijde nespravedlivé, že mám získat dva kredity za to, že absolvuji týdenní Kurz aktivit v přírodě. „Jeden den si uděláte výlet na kole, proběhnete se po lese, vykoupete se v řece, na rozloučenou si uděláte táborák a profesoři přivřou oči nad tím, že si dáte jedno pivo.“

Ha ha, děti! Tohle není žádná školka v přírodě!

     Vážně nechápu, proč se takový věci musí dít zrovna mně. Že jsem loni byla nemocná na Silvestra? Fajn! Měla jsem zánět achilovky přesně v době play off? Fáájn. Ale že v době, kdy jediná bezpečná činnost je ležet doma v posteli, musim jet do Jižních Čech (kde je mimochodem stav kritický), místo abych nabídla azyl jedný Blondýně a válela se v posteli minimálně tři dny s ní, to už je fakt vrchol...

Ale co, postavím se svému osudu hrdě a s hlavou vztyčenou! Pokud se mi teda povede sbalit si...

    Upřímně už si neumím ani představit, jak bych dnes balila bez existence Facebooku, kde se všech známých ptám kolik si berou ponožek, jestli jedou v džínách nebo teplákách, nebo jestli si mám brát noťas, kdo bere repráky, co berou za alkohol a jestli je krosna už moc out a mám si vzít do lesa kufr jak nějaká negramotná blbka!

*Pouštím si Lásko, voníš deštěm a přemýšlím, proč mají Češi tak rádi černý humor...

     Tak, jako se při odjezdu na dovolenou systematicky schovávají peníze na několik různých míst, kdyby náhodou došlo ke ztrátě jednoho či druhého zavazadla, i já jsem si pečlivě rozdělila spodní prádlo do několika důkladně zabalených igelitových pytlíků na několik různých míst. Samozřejmostí je několik sáčků do rezervy a izolepa pro případ, že bych svému nerozlučnému kamarádovi notebookovi musela vyrobit nepromokavou bundu.

*Pouštím si Řeku lásky... a mámě to nepřijde ani trochu vtipné...

     „Musíte si vzít hodně oblečení, protože vám nic nestihne uschnout. Několikery boty. A hodně chlastu“ zněly rady starších studentů. Jedno je jisté: když jsem byla přesvědčená, že se mi do mého zavazadla už nevejdou ani jedny ponožky, sedmička vodky se tam ještě vešla...

     Jak správně poznamenal spolužák Chata:

„Pokud se mam utopit, rád bych u toho byl veselej“

     Zatímco u seznamu povinné výbavy kontroluju, co mi ještě chybí, na Facebooku se objevují jásající statusy – téměř všude po republice odpadá zítra výuka. To se nás pochopitelně netýká. Ve středisku, které podle oficiálního zdroje „leží v těsné blízkosti říčky Nežárky“, na nás čekají profesoři, kteří jsou odhodlaní zocelit nás za každou cenu.

     Pro jistotu ti odvážnější z nás volali pověřeným osobám, jestli se opravdu kurz koná „za každého počasí“, jak hlásal informační email. Na námitku, že se tam nemáme jak dostat, neboť polovina komunikací v Jižních Čechách je zaplavena, jsme dostali užitečnou radu: „Jeďte opatrně. A kdybyste nestíhali sraz, napište sms, počítáme s tím.“ Po poradě se spolužáky jsem usoudila, že sms: „Omlouvam se, nestiham. Dorazim v patek.“ by asi pochopena nebyla.

    Jak se večer chýlí ke konci a hodina odjezdu se pomalu blíží (naše posádka bude vyrážet kolem šesté hodiny ranní), kumulují se i zprávy od lidí, kteří se do civilizace právě vracejí z předchozího turnusu.

„Je to tam jak vojenskej výcvik“ dalo zapomenout i na: „Na pokoji není topení“

     Pár spolužáků hlásí, že se nemají jak na kurz dostat. Pár jich zase oznamuje, že jim kurz zakázali rodiče. Ti moji mi na to jen řekli, že nechápou, kdy se ze mě stala taková padavka...

S chutí mi připomínali, jak jsem jako malá milovala všechno, co se jen trochu blížilo adrenalinu. Lezla jsem po skalách ve sněhu, vodě, větru a mrazu, … zapomněli dodat, že jsem jim u toho seděla za krkem a byly mi tři roky.

     Ač nevím, jestli budu mít k dispozici elektriku, chuť, čas a prostor dávat světu najevo, že žiju, připravila jsem se důkladně:

Profil na Twitteru: TerezaBlazkova

Hashtag: #CykloTezy

Blog: denik-vysokoskolacky.blogspot.cz

Facebook: Tereza Blažková

… a upřímně je mi úplně jedno, že nejsem vtipná, čtivá a že nikoho nezajímám. Buď umřu a tohle bude poslední zpráva o mé existenci, a nebo to přežiju a jednou díky tomu budu vyprávět svým vnoučatům, jak jsem prodělala vojenský výcvik. Památníček by mi totiž mohla vzít příští povodeň...

Smrt na dvou kolech

   Neumím jezdit na kole. Ať to zní jakkoliv absurdně, vážně to neumím.

   Ne že bych z něj padala (minimálně první tři kilometry), neuměla na něj nasednout, nebo jezdila pořád na jeden a ten stejný převod. Ale neumím hospodařit silama. Mám možná nějakou fyzičku, ale absolutně nemám namakané ty svalové skupiny, které jsou k cyklistice potřeba. Mám pocit, že bych zkrátka víc kilometrů snad i uběhla než ujela na kole!!! A to je na tom vlastně ještě horší.

   Uvědomila jsem si něco naprosto strašného. Dala bych cokoliv za to, kdyby moje budoucnost na škole nezávisela na splnění předmětu Kurz sportovních aktivit. Já, která od malička nemám v podstatě žádné jiné koníčky než všechny možné sporty, bych se klidně uvolila učit se třetí jazyk, dobrovolně napsala seminární práci, nebo spočítala celou Petákovou, jen kdybych nemusela bojovat o tři (zásadní!) kredity kdesi v Jižních Čechách na sedle kola.

   Nedělá mi problém uznat, že něco nezvládám. Běžně mi to nevadí v životě a sportovní prostředí není výjimka. Neumím hrát voleyball (neumím to nejspíš ani správně napsat), na gymnastiku bych měla mít zbrojní průkaz (lidé v mojí přítomnosti umírají smíchy) a NEUMÍM JEZDIT NA KOLE.

Bolí mě nohy, jenom si ten pekelný přístroj vybavím. Bolí mě nohy, hlavně když si vybavím, jak se tváří mí přátelé, kteří studují/studovali na stejné fakultě, a já vyzvídám něco víc o tomhle týdenním kurzu. Mám před očima jejich vyděšené výrazy.

„Tam jsem si vážně sáhla na dno.“

„Musíš to prostě kousnout“

„Posledních dvacet kilometrů jsem probrečela“

„Večer jsem měla svalovou horečku“

a v neposlední řadě: „Vem si hodně Snickersek“

   Čas nejde zastavit, hodiny běží a můj pobyt na této planetě se krátí. Sice mě na vteřinu trochu uklidnil pohled do fotogalerie výcvikového centra, kde bude tohle trýznění probíhat, ale tím spíš nechápu, proč si mám brát karimatku a spacák! To jako že ty zděný chatičky nejsou pro nás? Už dávno nejsem to dítě, který milovalo stan, klidně se mylo v řece a k životu nepotřebovalo ani světlo, ani teplo, ani sucho... Jestli už mám teda přežít 100km na dvou kolech poháněných jen a pouze mou vlastní energií, chci, aby na mě po návratu čekala měkká a teplá postel, zásuvka s elektrikou, notebook s filmem a přítel(kyně) na telefonu se signálem!

   Spolužačka sice říká, že když to přežili jiní, přežijeme to taky (posilněni dostatečným množstvím alkoholu)... Ale pro jistotu se jdu naučit alespoň nějakou tu modlitbu...  

A na konec si nemohu si odpustit mou oblíbenou scénku z Hrdého Budžese... (klik)