Za normálních okolností bych se asi
válela doma, regenerovala před tréninkem a domlouvala, s kým
vyrazím večer na karaoke.
Ale za podmínek extrémních, tedy
momentálních, přemýšlím, co mě bolí víc, marně hledám
poslední kusy suchého prádla a vyčítám si důvod kocoviny.
Ať už jsme čekali cokoliv, určitě
ne, že odpálíme týden v takovém tempu, jako se nám to podařilo.
A to jak ohledně oficiálního programu, tak v době osobního
volna.
Včerejší večerní program tvořil
„výlet“, který mně osobně připomněl scénku z Forresta
Gumpa. Se zavázanýma očima nás profesoři proháněli blátem,
vodou, větrem a deštěm... a my jsme si pak měli najít cestu
zpátky. Zkratkou (sice dál, ale za to horší cestou) jsme si zašli
7km navíc. Ale z vesela.
Nějak bych ráda shrnula noc a většinu
dnešního dne dřív, než skončí asi osmdesátá přednáška.
- Dochází nám alkohol a kocovina nám
snižuje schopnost držet pozornost, ale bez něj to přežít
zkrátka nejde. Bolí mě nohy, všechno mam mokrý.
- Když jsme venku, běháme někde s
mapkou, skáčeme blátem a pořád prší.
- Když jsme vevnitř, máme nudný
přednášky, kde většina lidí dospává noc, pauzy po jídle se
pohybují mezi cca 7-28 minutami.
- Když můžeme, sedíme.
Z noční „regenerace“ mi chybí
pár vzpomínek, ale mám pocit, že si nechci doplňovat mezery.
Když jsem sem jela, říkala jsem si,
že když už nic, tak aspoň zhubnu. Tak prej ne...
Žádné komentáře:
Okomentovat