Neumím jezdit na kole. Ať to zní
jakkoliv absurdně, vážně to neumím.
Ne že bych z něj padala (minimálně
první tři kilometry), neuměla na něj nasednout, nebo jezdila
pořád na jeden a ten stejný převod. Ale neumím hospodařit
silama. Mám možná nějakou fyzičku, ale absolutně nemám
namakané ty svalové skupiny, které jsou k cyklistice potřeba. Mám
pocit, že bych zkrátka víc kilometrů snad i uběhla než ujela na
kole!!! A to je na tom vlastně ještě horší.
Uvědomila jsem si něco naprosto
strašného. Dala bych cokoliv za to, kdyby moje budoucnost na škole
nezávisela na splnění předmětu Kurz sportovních aktivit. Já,
která od malička nemám v podstatě žádné jiné koníčky než
všechny možné sporty, bych se klidně uvolila učit se třetí
jazyk, dobrovolně napsala seminární práci, nebo spočítala celou
Petákovou, jen kdybych nemusela bojovat o tři (zásadní!) kredity
kdesi v Jižních Čechách na sedle kola.
Nedělá mi problém uznat, že něco
nezvládám. Běžně mi to nevadí v životě a sportovní prostředí
není výjimka. Neumím hrát voleyball (neumím to nejspíš ani
správně napsat), na gymnastiku bych měla mít zbrojní průkaz
(lidé v mojí přítomnosti umírají smíchy) a NEUMÍM JEZDIT NA
KOLE.
Bolí mě nohy, jenom si ten pekelný
přístroj vybavím. Bolí mě nohy, hlavně když si vybavím, jak
se tváří mí přátelé, kteří studují/studovali na stejné
fakultě, a já vyzvídám něco víc o tomhle týdenním kurzu. Mám
před očima jejich vyděšené výrazy.
„Tam jsem si vážně sáhla na dno.“
„Musíš to prostě kousnout“
„Posledních dvacet kilometrů jsem
probrečela“
„Večer jsem měla svalovou horečku“
a v neposlední řadě: „Vem si hodně
Snickersek“
Čas nejde zastavit, hodiny běží a
můj pobyt na této planetě se krátí. Sice mě na vteřinu trochu
uklidnil pohled do fotogalerie výcvikového centra, kde bude tohle
trýznění probíhat, ale tím spíš nechápu, proč si mám brát
karimatku a spacák! To jako že ty zděný chatičky nejsou pro nás?
Už dávno nejsem to dítě, který milovalo stan, klidně se mylo v
řece a k životu nepotřebovalo ani světlo, ani teplo, ani sucho...
Jestli už mám teda přežít 100km na dvou kolech poháněných jen
a pouze mou vlastní energií, chci, aby na mě po návratu čekala
měkká a teplá postel, zásuvka s elektrikou, notebook s filmem a
přítel(kyně) na telefonu se signálem!
Spolužačka sice říká, že když to
přežili jiní, přežijeme to taky (posilněni dostatečným
množstvím alkoholu)... Ale pro jistotu se jdu naučit alespoň
nějakou tu modlitbu...
Žádné komentáře:
Okomentovat