Co je to bejvalka?

   V záchvatu jedné z pesimistických chvilek, kterých je v zápočtovém týdnu nemálo, jsem v rámci tréninku brainstormingu zkoušela přijít na to, co je největší zlo pro nově vznikající vztah... No abych věděla, na co si dát pozor, kdyby mi v nejbližší době vznikal nějaký jiný než ten s Indexem a SISem.

   Je to už tolikrát diskutovaná nevěra? Nerada bych se tu pouštěla do definice toho slova. Může čerstvý vztah zničit odlišné očekávání obou hlavních postav? Bezpochyby. Může dojít k neshodám v posteli, politickém přesvědčení, jedním malým nedorozuměním můžete docílit špatného prvního dojmu, … může se stát v podstatě cokoliv, ale většinu toho zvládnete ovlivnit. Na co ovšem nemáte žádnou páku, a proto jsem to vysadila na nejvyšší stupínek hrozeb vznikajícího vztahu, to jsou bejvalky.

Co je to vlastně bejvalka?

   Nejsem si jistá, jestli Murphy už někdy nedefinoval přímou úměru, na jejímž základě se tím zvyšuje pravděpodobnost toho, že se bejvalka objeví, čím bezstarostnější a příjemnější bývají první schůzky. Bejvalky jsou ty nechutně krásný ženský, co mají plochý břicho, hustý a dlouhý vlasy, nikdy nevypadají špatně na žádných fotkách, nemají rodiče na pracáku, umí hrát minimálně na jeden hudební nástroj, mají buď hereckou minulost nebo uměleckou budoucnost, talentovanou starší ségru a roztomilýho mladšího bráchu. Sluší jim všechno, co si na sebe navlíknou, nelžou a nekradou, dost pravděpodobně přispívají na charitu, nebo při nejmenším pravidelně darují krev. A docela určitě reprezentují naší republiku minimálně v jednom sportu.

   Není bejvalka jako bejvalka. Tyhle bejvalky prostě umí vycítit, kdy se objevit. Jsou to přesně ty kapitoly z minulosti, které vaše drahá (doufáte že budoucí) polovička nemá vyřešené, neumí se na ně zlobit a nikdy jim nevyčítala, že je před půl rokem opustily, protože...protože prostě zrovna nechtěly vztah.

   Já teda nevím, jestli mi nějaké to přísloví, pořekadlo či ustálené slovní spojení zatím jen unikalo, a nebo ještě nikdo žádné nevymyslel. Ale proč se říká, že chleba padá na zem vždycky namazanou stranou, copak někoho zajímá nějakej chleba? Když mi spadne na zem krajíc chleba, budu nadávat, ok, uznávám... Ale prostě ho vyhodím a namažu si druhej.

Říká se sice, že holky jsou jako autobusy – proč bych ho měla dobíhat, když za chvíli pojede další?

… jenže co když potkáte holku, která je spíš něco jako poslední metro? Vyplatí se popoběhnout a vytlačit ze dveří „kapitolu z minulosti“, nebo je lepší neriskovat šrámy, pokorně si sednout jako ten zevlák a čekat na první ranní spoj?  

Já and Sex ... and the city

     Svýma čerstvě dvacetiletýma očima jsem projela složku s příhodným názvem „Šuplíček“, která zabírá čím dál větší prostor v mém počítači, a skepticky se ptám: „Jak těžké je v dnešní době napsat něco, co zaujme větší okruh lidí?“ V dnešní době, kdy nejčtenější knihou je 50 odstínů šedi a nejoblíbenějším seriálem Sex ve městě? Zajímá vůbec někoho něco jinýho než sex?

     Je to spíš řečnická otázka, než zoufalé povzdechnutí. Vždyť já sama jsem seriálu o čtyřech věčně nespokojených, suchým humorem obdařených ženách ve středním věku propadla rychlostí blesku. Mé největší sympatie si získala novinářka Carrie. Z toho mála, ve kterém nás nechává nahlédnout do svého spisovatelského umu, jsem si dokázala vytvořit dokonalou iluzi o tom, jak její sloupky doopravdy vypadají.      Nicméně, i když už jsem velká holka a vím, že s reálnými novinami nemají její výtvory pranic společného, nemohu nadále bojovat se zvědavostí, jak by asi vypadala taková Carrie ve skutečném světě?

Do jaké míry sdílí svůj osobní život s desítkami a stovkami tisíc čtenářů? Nechává fakta taková, jak se doopravdy dějí, a mění jen jména? Jak je jejím přátelům příjemné, že se o sobě dočítají i ty nejintimnější detaily?

     V rozmezí několika málo hodin se mi naskytla příležitost k pozoruhodnému porovnání. V první řadě Carrie – ve středním věku se zmítající žena denně stojící na tenké hranici mezi spokojeným životem a absolutním zoufalstvím. Ač nemůže nikdo zpochybnit, že sama něco dokázala, nemůže sama sebe označit za šťastnou. A na straně druhé – Rory Gilmorová. Mladá, nadějná novinářka, která je odhodlaná jít za svým snem, ať to stojí, co to stojí. Závidět jí můžu kromě vůle už i jen to, že vůbec ví, co chce...

     Nejhorší je uvědomění, že jsem kdysi bývala jako ona. S ambicemi a sny úplně nejvyššími. A i když i teď mám vizi, že něco dokážu, mám pocit, že laťka už dávno není tak vysoko. Jako bych časem z lenosti snižovala cíle, abych vůbec nějakého někdy dosáhla.

     A já se ptám – je lepší pocit spokojenosti z dosažení cíle, i když neprověřil všechny schopnosti, nebo za víc stojí nedokázat vysněné, ale usínat s pocitem, že jste do toho dali všechno?  

Ať nekončím až tak skepticky, jakožto jedna z dvojčat vzpomínám pohled na Ňjů Jórk - ještě za dob dvojčat.