Co můžeme dělat, když jsme single?

Listí padá, poránu přituhuje a já už vážně nevím, co budu nosit v zimě, když v tričku, mikině a kožený bundě je mi už teď zima!

Postřehla jsem to, když jsem zkřehlými prsty nebyla schopná otočit na další stránku deníku Metro. Začínám mít čím dál méně utěšitelnou potřebu podělit se o „zajímavosti“, které se tam denně dočítám, se zbytkem světa, kterému se do ruky tyto cenné listy nedostanou.

Dneska mě například zaujaly asi tak tři věci.

1.Ročně se u nás v republice úmyslně zabije přes 16000 lidí. Mou chabou matematikou se dostáváme na takových 5 kousků denně. Pokud budu předpokládat, že alespoň každý desátý zvolí jako způsob smrti skok pod metro, to aby si člověk vážně nebyl jistý, kdy kam dojede včas… Trochu ohledu, mistři sebevrazi, ano?

2.Chlap, který v USA vyhrál soutěž v pojídání živých švábů brzy po předání hlavní ceny zemřel. Udělalo se mu zkrátka špatně… a zemřel. Co dodat, prostě Američan…

3.Jakýsi úvahový článek nějaké mladé slečny na téma Co můžeme dělat, i když jsme single. Nápad hezký, pokus o vtip cením, ale provedení by asi zvládl lépe i pseudomaturant na zemědělské škole (není v tom nic osobního). Jméno autorky jsem si bohužel nezapamatovala a deník Metro jsem poctivě „poslala do druhého kola“, ale mimo to, že sama můžu jít nakoupit, nebo můžu sama číst knížku (!!!), jsem se dočetla i to, že slečna chystá pokračování. Na téma Co nesmíme dělat, když jsme single. Předpokládám, že chodit do divadla a číst komiksy…

Třeba bude zítra „nášup“

Trojský kůň v pražském ráji

Mám-li to zhodnotit objektivně, zdá se, že můj život jde suverénně od desíti k pěti. Flákárna, kterou jsem ve škole zažívala první dva dny, se proměnila v klasickou vysokou školu. Nerada bych tu běsnila, jak to nezvládnu, jak nás vyděsili (i když se sakra snažili) a kdesi cosi. CO si budeme nalhávat, kdyby se dal titul získat levou zadní, asi by něco nebylo v pořádku.

Objektivně

Z ekonomie už během první přednášky vyčerpal veškerý moje dosavadní znalosti, tudíž od příště budu značně v pasti…

Už mám zadané dvě seminární práce.

Z atletiky, kde jsme si předváděli odrazovou abecedu, mě bolel zadek ještě v pondělí (měli jsme jí ve čtvrtek).

To by byla škola, tam ovšem moje trable nekončí. Kromě viru trojského koně, který se šíří republikou, jak jsem se dočetla v dnešním děníku Metro, se totiž Prahou plíží nenápadný vir – u mě se projevil bolestí v krku. A tak jsem, chtě nechtě, musela oželet ohromně záživné odpolední přednášky z historie tělesné kultury a filosofie. Myslím, že to budu oplakávat ještě dlouho… Nicméně doufám, že už jsem to čajíčkem a pelechem zase zahnala… Nemám ani moc navybranou, když dnes mám zase hned trénink, zítra trénink, ve čtvrtek atletiku, v pátek plavání a o víkendu turnaj…

Inu, zjistila jsem, že živobytí mimo domácí hnízdo není žádný medíček. Nejen, že se o mě nikdo nestará, nikdo mi neměří teplůtku a nevaří mi čajíček, ale navíc když nejdu nakoupit, tak není nic k jídlu, a když nakoupit jdu, tak zase nejsou peníze… Nezbývá mi nic jiného, než přeprat tu nehoráznou lenoru, co na mě poslední dny ulehá, a začít něco vydělávat!!!

• Co budeš dnes dělat?
• Nic.
• Ale to jsi dělal včera.
• Já vím, já jsem to nestihl.

První školní den

První školní den

… jak krásně to zní.

Představovala jsem si to všelijak. Spousta mých bývalých spolužáků ze střední už několik týdnů zahlcuje sociální sítě výkřiky plnými zděšení. Kde je kdo hned na první přednášce vystrašil, co vše budou potřebovat k zápočtu, kolik jich neprojde do dalšího semestru a čemu všemu hned první den nerozuměli.

Nebudu zastírat, že když jsem ráno vyrážela s ušmudlaným kusem papíru a propiskou, o níž jsem doufala, že bude psát, měla jsem trochu černé svědomí, jestli jsem to hned takhle zpočátku nepodcenila.

K mé radosti jsem hned ráno potkala Tarzana – jediného kluka, se kterým jsem se seznámila už na zápise. A díky neskutečné náhodě i přes všemožná dělení na paralelky a skupiny a obory spolu máme naprosto všechny předměty. Místo pozdravu mi vrazil do ruky tašku, prohodil: „Musim srát!“ a odběhl směrem k záchodům. V tu chvíli mi bylo jasné, že si budeme rozumět.

I přes veškerá předsevzetí jsme hned první den skončili v hospodě, která je přilehlá budově školy. Nutno dodat, že ne tak docela naší vinou, ale vzhledem k tomu, že došlo k chybě v rozvrhu a my jsme se nevešli na přednášku z filosofie.

Pár prvních známostí se tedy rýsuje, start proběhl pozvolna a já se jen děsím, aby se stres nestupňoval nějakým děsivým tempem!

#nenapravitelna

*čtvrtek*

Už ráno, když jsem vystrčila čumák ze dvěří a zjistila, že prší (tudíž jsem se musela vracet pro deštník), jsem měla pochopit, že dnešek bude stát za prd. Kdybych bývala alespoň projednou upustila od svého cílevědomého puntičkářského já a nechala se ovládnout leností, vůbec bych do toho hnusnýho počasí nevylezla, doteď bych se válela v posteli a nic z těch příšerně příšerných věcí by se nestalo. Ale můžu si za to sama. Opět jsem neuvážlivě (ale na mou omluvu zcela nečekaně) hned po pár krocích pomyslela na to, že dnešek bude asi přesně jeden z těch dnů, kdy od rána jen nadávám. Jsem nenapravitelná, tím jsem si to podepsala.

Prvním bodem programu byla schůzka s mým pravděpodobně brzy-budoucím šéfem, jeli jsme si prohlédnout mé pravděpodobně brzy-budoucí pracoviště. K mé smůle se nachází kdesi 8km za Prahou, odkud, jak jsem se zděšením zjistila záhy po schůzce, nejezdí autobusy. Byla jsem tedy nucena po půlhodině čekání pokorně požádat o odvoz. Pan „šéf“ mě vyhodil někde mezi polema se slovy: „Tam někde by mělo být metro“ … Jediné štěstí, že není publikovatelné, co mi v tu chvíli letělo hlavou. Od: „zas*aná díra“ po „se na to můžu vys*at“. Po pár desítkách pěších minut jsem dorazila k metru Letňany a telefonicky si vyjednala, že si můžu jet vyzvednout věci k jedné příbuzné. U té jsem měla původně bydlet, ale nakonec to nějak nevyšlo, na poslední chvíli jsme jí to odřekli, takže mě asi po právu nenávidí… Očekávala jsem další velmi příjemný zážitek, pominu-li to, že jsem měla jeden z těch stavů, kdy zkrátka jdu ulicí a blekotám: „de*ilní lidi, kam jako všichni jdou?“ … „Ne*um, sakra!!!“ …

Překodrcala jsem se přes celou Prahu na Chodov, vyzvedla věci… Kolem půl třetí jsem si dovolila luxus – za chůze (dobře, přiznávám – při jízdě na eskalátorech mezi metrem C a A) jsem poobědvala studenou osminku špenátové pizzy. Byla jsem tam unavená životem, že jsem ani nevynadala slečně prodavačce za to, že:

• „Jednu šunkovou“
• „Nemáme“
• „Tak sýrovou“
• „Taky nemáme“
• nevěřící pohled … Tak mně je to jedno…
• … „Tak třicet korun“

On mě ten život v Praze vůbec tak nějak zmáhá. Za poslední týden jsem byla v jednom kole, a když k tomu přičtu ještě fakt, že jsem zatím spala ještě na gauči (už jen jednu noc!!!!)… asi jsem se konečně dobrala k tomu, proč na mě ráno všichni tak čuměli, když jsem vylezla z toho metra… Až asi po pěti minutách chůze jsem si uvědomila, že jdu s rozevřeným deštníkem, přestože už dávno nepadla ani kapka…

Jediné, čemu jsem dala šanci to spravit, byl kýbl kvalitního kafe… Ale ani to mě už nezachránilo od půlhodinové konverzace s jednou starší paní (čti monologu jedné starší paní) o tom, kolik má kde jakých koček… Ale o té až jindy. Dobrou!

Jak mi ego znejistělo

Jsem vážně zklamaná. Věděla jsem, že pokud na to někdo někdy přijde, bude to ona. Věděla jsem, že ona na to přijde dřív nebo později. Ale že to bude takhle brzo?

Jako by všechno najednou ztratilo smysl. Líbila se mi ta představa poloviční anonymity a náhle jsem doopravdy v rozpacích, v jakém duchu v tomhle pokračovat. (Očekávám, že když jsi mi to potěšení zkazila, že se k tomu aspoň vyjádříš v komentáři!!!)

Pro pochopení mého ideálu čtivého blogu zamiřte na www.citovaprostitutka.blog.cz Ta holka je vážně třída.

No nic, než já si teda hodím mincí, co dál se svými zápisky z války, vězte, že škola se blíží! Užívám si poslední dny volna opravdu ve velkém stylu. Včera například super trip do Šumperka, asi nemá cenu se rozepisovat, snad bude stačit večerní zhodnocení na facebooku:

Pokud bych měla nějak objektivně zhodnotit dnešní den…
Tak jsem bezpochyby ráda absolvovala tenhle nikdy nekončící trip do Šumperka, strávila jsem 4 hodiny ve spolehlivý a pohodlný Baloušovo feldě, abych si na těch dokonale naleštěných parketách zahrála ten skvostnej špíl se Šumperkem 7:1, přičemž ten jedinej jejich gól padl po mym zkušenym obrannym zákroku. Ráda jsem tam byla vyloučená za to, c

o nebyl faul, vyloženě jsem si užila, když jsme se pak celej tým vystřídal v jedný jediný fungující sprše. Jsem vážně nadšená, že zpáteční bezpečná a předpisová jízda s Lukym trvala jen asi 3 hodiny, takže jsem stihla poslední vlak domů. Hodinu a půl jsem pak sdílela kupíčko se sympatickýma chytrákama, kteří byli na cestě z Ostravy, celou cestu v lihu, abych pak promrzlá dorazila domů, kde není nikdo, nic k jídlu, a a a můžu si tak jít nerušeně lehnout a vyspat se na neděli strávenou v práci  Jak že se to říká?
I LOVE MY LIFE!!! 

Když jsem po půlnoci celá zničená v tom opuštěnym baráku padla za vlast (stihla jsem nejdřív nařídit budíka do práce), stihla jsem ještě před kómatem přemýšlet o tom, jak se člověku mění různé zažité projevy a priority. Nechápu, co jsem dřív viděla na tom skvělém pocitu, že jsem doma sama a že můžu strávit třeba celou noc až do rána něčím naprosto nekalým, jako je hraní PC her nebo sledování televize. Teď jsem byla fakt zklamaná, že doma není zatopeno, není tam nic k jídlu, ráno mě nikdo nevzbudí, nebudu mít připravenou snídani a a a …vlastně jsem ráda, že dole neřve televize, vedle netelefonuje ségra a máma nepráská dveřma, a tak můžu konečně nerušeně „spočnout“.

Příliš demokracie škodí

Nad zápisem volitelných předmětů jsem seděla jak nad rozlitým mlékem. Fakulta se mě sice pokusila setřást zmatečným uvedením času zápisu (od 13.října do 28.září, obojí datováno 2012), ale takový pokus jsem se smíchem označila za velmi trapný a nezdařilý.

Ačkoliv jsem předpokládala, že to bude těžká zkouška mé nerozhodnosti, nakonec jsem vybrala jednoduše předmět, který nejlépe pasoval do mého už tak dost nadávekhodného rozvrhu.

Teď tu do toho rozvrhu mžourám a uvažuju, jak budu trávit to množství volných hodin, které jsou tak důmyslně sestavené, abych tak tak nestihla dojet na byt (kde ještě nebydlím) nebo na skok do práce (kterou nemám), ale jsou dostatečně dlouhé na to, abych na ně mohla sesypat proud sprostých slov.

Navzdory tomu všemu (a především faktu, že mám třikrát týdně od půl osmé) se ale na začátek školy těším. Spíš než na přednášky a cvičení a zápočty a zkoušky se ale pravděpodobně podvědomě těším na fakt, že můj doteď „prázdninový“ harmonogram dostane konečně zase ten řád.

Příliš demokracie škodí a já se svým volným časem neumím zacházet zodpovědně!

Na paniku času dost

Je neděle večer a já znuděně přecházím po pokoji a přemítám, kolik dní, jako jsou tyhle, asi ještě zažiju. Po dlouhé době jsem úspěšně proflákala víkend. Tátovi jsem sice chvíli pomohla na zahradě, ale pak jsem se hrdě s hypochondrií sobě vlastní a podezřením na zánět středního ucha zbytek dne povalovala v posteli mezi netbookem, tabletem a mobilem…

Zatím se vůbec nenechám zneklidňovat faktem, že jsem ještě pořád nepronikla do tajů SISu, přestože na zápisu nám říkali, že rozvrh bude na internetu k mání již následující den. Říkám si, že vysokou školu v dnešní době zvládne dostudovat každý druhý hovado, tak nevím, proč bych zrovna já neměla.

Je pondělí a já zvažuju, jestli bych neměla dospět. Ve svých devatenácti letech mám panickou hrůzu z návštěvy zubaře, sleduju ségru, která zabouchla klíče od auta v našem fávu, jak volá babi a s hrůzou si uvědomuju, že si v duchu přeju, aby babi měla něco tak neodkladného, že budeme muset toho zubaře zrušit. Moje modlitby jsou marné, ale přežívám bez větší újmy.

Je úterý a já vstávám nechutně brzo, abych s dopoledne před cestou do Prahy stihla ještě zatrénovat před víkendovym turnajem. Asi jsem vstala až zbytečně, protože kromě toho stíhám ještě asi dvě hodiny šaškovat s tátou na střeše, kam se pokoušíme přibít laťky. V praxi to vypadá tak, že neorganizovaně lezeme po žebříku nahoru a dolu, zužujueme a zkracujeme jednotlivé palubky a vzájemně si nadáváme. Čí je vina, že jsme to ZASE zařízli špatně? … Piliny mám až za ušima…

Když jdu potom noční Prahou, ve sluchátkách hudbu a v duši pocit, že se konečně blejská na lepší časy. Jen teď musím přežít měsíc v jednom bytě s tou moc milou, ale na muj vkus až moc přírodní, příbuznou.

Slova úvodem

Dobrá, hlavně klid a žádnou paniku…

Takže, takhle že to vypadá? Když jsem byla malá a představovala si, jaké to asi bude, až jednou budu studovat na vysoké škole, připadalo mi to tak neskutečné, jako bych se toho nikdy neměla dožít. Oficiální status vysokoškolského studenta (čti kartu ISIC s příšernou fotkou) mám teprve pár dní a je potřeba utřídit pár fakt a mýtů.

Tak především musím dát zapravdu své o něco starší kamarádce, která mi předem zanalyzovala, jak bude probíhat moje transformace z maturantky v prvačku na VŠ. Ano, opravdu jsem zvládla odmaturovat víceméně levou zadní (obě vyšší, obě za jedna, jak ráda poznamenávám) a opravdu jsem si pak pár dní připadala jako mistr galaxie. Svět mi ležel u nohou a já měla celý život před sebou. We are young and wild and free…

Dodnes mi přijde nepochopitelné, jak jsem se nakonec zvládla zorientovat ve všech těch webových stránkách, požadavcích, předpisech a příkazech, kterými jsem procházela při odesílání přihlášek. To, že jsem se na nějakou tu školu dostala, považuju za neskutečnou náhodu a vyplnění indexu při zápisu směle jmenuju svým největším dosavadním výkonem. Mou největší životní zkouškou trpělivosti byly tři hodiny strávené kdesi u vydávání studentské kartičky…

Mám asi tak tři dny na to, abych se zorientovala ve školním informačním systému, skrze který se (za ty tři dny) začnou zapisovat předměty. Na jednu stranu mám pocit, že moje studium skončí tak rychle, jako začalo. Na stranu druhou mi už jen to, kam jsem se dosud neprobádaným vysokoškolským životem prokousala, nedovoluje to tak brzo vzdávat. Vlastně jsem se přistihla, jak se těším. Těším se samozřejmě na nové lidi, nové zkušenosti a zážitky. Ale taky na přednášky, na zkoušky, na to, jak ničemu nebudu rozumět a budu to dohánět po nocích. I když mám netbook a v ruce už neumím dát dohromady čitelnou větu, těším se na nové voňavé sešity a poznámkové bloky a propisky a pera a tužky a gumy… A na nový byt, který ještě nemám, a na instatní stravu all week long, … A zkrátka na Prahu.

„Důkazem vysokého vzdělání je schopnost mluvit o největších věcech nejjednodušším způsobem.“ - David Hume