#nenapravitelna

*čtvrtek*

Už ráno, když jsem vystrčila čumák ze dvěří a zjistila, že prší (tudíž jsem se musela vracet pro deštník), jsem měla pochopit, že dnešek bude stát za prd. Kdybych bývala alespoň projednou upustila od svého cílevědomého puntičkářského já a nechala se ovládnout leností, vůbec bych do toho hnusnýho počasí nevylezla, doteď bych se válela v posteli a nic z těch příšerně příšerných věcí by se nestalo. Ale můžu si za to sama. Opět jsem neuvážlivě (ale na mou omluvu zcela nečekaně) hned po pár krocích pomyslela na to, že dnešek bude asi přesně jeden z těch dnů, kdy od rána jen nadávám. Jsem nenapravitelná, tím jsem si to podepsala.

Prvním bodem programu byla schůzka s mým pravděpodobně brzy-budoucím šéfem, jeli jsme si prohlédnout mé pravděpodobně brzy-budoucí pracoviště. K mé smůle se nachází kdesi 8km za Prahou, odkud, jak jsem se zděšením zjistila záhy po schůzce, nejezdí autobusy. Byla jsem tedy nucena po půlhodině čekání pokorně požádat o odvoz. Pan „šéf“ mě vyhodil někde mezi polema se slovy: „Tam někde by mělo být metro“ … Jediné štěstí, že není publikovatelné, co mi v tu chvíli letělo hlavou. Od: „zas*aná díra“ po „se na to můžu vys*at“. Po pár desítkách pěších minut jsem dorazila k metru Letňany a telefonicky si vyjednala, že si můžu jet vyzvednout věci k jedné příbuzné. U té jsem měla původně bydlet, ale nakonec to nějak nevyšlo, na poslední chvíli jsme jí to odřekli, takže mě asi po právu nenávidí… Očekávala jsem další velmi příjemný zážitek, pominu-li to, že jsem měla jeden z těch stavů, kdy zkrátka jdu ulicí a blekotám: „de*ilní lidi, kam jako všichni jdou?“ … „Ne*um, sakra!!!“ …

Překodrcala jsem se přes celou Prahu na Chodov, vyzvedla věci… Kolem půl třetí jsem si dovolila luxus – za chůze (dobře, přiznávám – při jízdě na eskalátorech mezi metrem C a A) jsem poobědvala studenou osminku špenátové pizzy. Byla jsem tam unavená životem, že jsem ani nevynadala slečně prodavačce za to, že:

• „Jednu šunkovou“
• „Nemáme“
• „Tak sýrovou“
• „Taky nemáme“
• nevěřící pohled … Tak mně je to jedno…
• … „Tak třicet korun“

On mě ten život v Praze vůbec tak nějak zmáhá. Za poslední týden jsem byla v jednom kole, a když k tomu přičtu ještě fakt, že jsem zatím spala ještě na gauči (už jen jednu noc!!!!)… asi jsem se konečně dobrala k tomu, proč na mě ráno všichni tak čuměli, když jsem vylezla z toho metra… Až asi po pěti minutách chůze jsem si uvědomila, že jdu s rozevřeným deštníkem, přestože už dávno nepadla ani kapka…

Jediné, čemu jsem dala šanci to spravit, byl kýbl kvalitního kafe… Ale ani to mě už nezachránilo od půlhodinové konverzace s jednou starší paní (čti monologu jedné starší paní) o tom, kolik má kde jakých koček… Ale o té až jindy. Dobrou!