… jak krásně to zní.
Představovala jsem si to všelijak. Spousta mých bývalých spolužáků ze střední už několik týdnů zahlcuje sociální sítě výkřiky plnými zděšení. Kde je kdo hned na první přednášce vystrašil, co vše budou potřebovat k zápočtu, kolik jich neprojde do dalšího semestru a čemu všemu hned první den nerozuměli.
Nebudu zastírat, že když jsem ráno vyrážela s ušmudlaným kusem papíru a propiskou, o níž jsem doufala, že bude psát, měla jsem trochu černé svědomí, jestli jsem to hned takhle zpočátku nepodcenila.
K mé radosti jsem hned ráno potkala Tarzana – jediného kluka, se kterým jsem se seznámila už na zápise. A díky neskutečné náhodě i přes všemožná dělení na paralelky a skupiny a obory spolu máme naprosto všechny předměty. Místo pozdravu mi vrazil do ruky tašku, prohodil: „Musim srát!“ a odběhl směrem k záchodům. V tu chvíli mi bylo jasné, že si budeme rozumět.
I přes veškerá předsevzetí jsme hned první den skončili v hospodě, která je přilehlá budově školy. Nutno dodat, že ne tak docela naší vinou, ale vzhledem k tomu, že došlo k chybě v rozvrhu a my jsme se nevešli na přednášku z filosofie.
Pár prvních známostí se tedy rýsuje, start proběhl pozvolna a já se jen děsím, aby se stres nestupňoval nějakým děsivým tempem!
Žádné komentáře:
Okomentovat