Mám-li to zhodnotit objektivně, zdá se, že můj život jde suverénně od desíti k pěti. Flákárna, kterou jsem ve škole zažívala první dva dny, se proměnila v klasickou vysokou školu. Nerada bych tu běsnila, jak to nezvládnu, jak nás vyděsili (i když se sakra snažili) a kdesi cosi. CO si budeme nalhávat, kdyby se dal titul získat levou zadní, asi by něco nebylo v pořádku.
Objektivně
Z ekonomie už během první přednášky vyčerpal veškerý moje dosavadní znalosti, tudíž od příště budu značně v pasti…
Už mám zadané dvě seminární práce.
Z atletiky, kde jsme si předváděli odrazovou abecedu, mě bolel zadek ještě v pondělí (měli jsme jí ve čtvrtek).
To by byla škola, tam ovšem moje trable nekončí. Kromě viru trojského koně, který se šíří republikou, jak jsem se dočetla v dnešním děníku Metro, se totiž Prahou plíží nenápadný vir – u mě se projevil bolestí v krku. A tak jsem, chtě nechtě, musela oželet ohromně záživné odpolední přednášky z historie tělesné kultury a filosofie. Myslím, že to budu oplakávat ještě dlouho… Nicméně doufám, že už jsem to čajíčkem a pelechem zase zahnala… Nemám ani moc navybranou, když dnes mám zase hned trénink, zítra trénink, ve čtvrtek atletiku, v pátek plavání a o víkendu turnaj…
Inu, zjistila jsem, že živobytí mimo domácí hnízdo není žádný medíček. Nejen, že se o mě nikdo nestará, nikdo mi neměří teplůtku a nevaří mi čajíček, ale navíc když nejdu nakoupit, tak není nic k jídlu, a když nakoupit jdu, tak zase nejsou peníze… Nezbývá mi nic jiného, než přeprat tu nehoráznou lenoru, co na mě poslední dny ulehá, a začít něco vydělávat!!!
- Co budeš dnes dělat?
- Nic.
- Ale to jsi dělal včera.
- Já vím, já jsem to nestihl.
Žádné komentáře:
Okomentovat