Je neděle večer a já znuděně přecházím po pokoji a přemítám, kolik dní, jako jsou tyhle, asi ještě zažiju. Po dlouhé době jsem úspěšně proflákala víkend. Tátovi jsem sice chvíli pomohla na zahradě, ale pak jsem se hrdě s hypochondrií sobě vlastní a podezřením na zánět středního ucha zbytek dne povalovala v posteli mezi netbookem, tabletem a mobilem…
Zatím se vůbec nenechám zneklidňovat faktem, že jsem ještě pořád nepronikla do tajů SISu, přestože na zápisu nám říkali, že rozvrh bude na internetu k mání již následující den. Říkám si, že vysokou školu v dnešní době zvládne dostudovat každý druhý hovado, tak nevím, proč bych zrovna já neměla.
Je pondělí a já zvažuju, jestli bych neměla dospět. Ve svých devatenácti letech mám panickou hrůzu z návštěvy zubaře, sleduju ségru, která zabouchla klíče od auta v našem fávu, jak volá babi a s hrůzou si uvědomuju, že si v duchu přeju, aby babi měla něco tak neodkladného, že budeme muset toho zubaře zrušit. Moje modlitby jsou marné, ale přežívám bez větší újmy.
Je úterý a já vstávám nechutně brzo, abych s dopoledne před cestou do Prahy stihla ještě zatrénovat před víkendovym turnajem. Asi jsem vstala až zbytečně, protože kromě toho stíhám ještě asi dvě hodiny šaškovat s tátou na střeše, kam se pokoušíme přibít laťky. V praxi to vypadá tak, že neorganizovaně lezeme po žebříku nahoru a dolu, zužujueme a zkracujeme jednotlivé palubky a vzájemně si nadáváme. Čí je vina, že jsme to ZASE zařízli špatně? … Piliny mám až za ušima…
Když jdu potom noční Prahou, ve sluchátkách hudbu a v duši pocit, že se konečně blejská na lepší časy. Jen teď musím přežít měsíc v jednom bytě s tou moc milou, ale na muj vkus až moc přírodní, příbuznou.
Žádné komentáře:
Okomentovat