Koloběh života nezastavíš, a tak po
dnech a týdnech mlčení přišel konečně zase čas vyzpovídat se
něčemu/někomu jinýmu než polštáři a záchodový míse.
Vůbec nebylo v plánu nechat těch pár
mých čtenářů v domnění, že jsem na tom soustředění
doopravdy umřela únavou. Na druhou stranu, pokud někdo nějakou
náhodou čte i můj druhý, golfový, blog, žil zase dosud v bludu,
že pro mě po PGM život bez Melissy ztratil smysl. (Pokud to teď smysl nedává vám, patrně jsem zase nesplnila slib a nedopsala jsem
svůj pohled na věc online. Pch!)
Nicméně pravda je mnohem prostší -
zkrátka a jednoduše jsem si dala pár dní pauzu. Po vz(d)oru
Ektora jsem vyhodila kotník z vokna a o všech svých láskách,
blondýnách, kudrnatých Polkách i postelových soulmates jsem se
jala psát prozatím jenom do svýho šuplíčku. Ochutnala jsem sice
před pár dny poprvé Cosmopolitan, abych tak byla zase Carrie o kus
blíž. Ale na poslední Freedom Night jsem (skoro) procitla. Nějaká
slečna mi zaklepala na rameno a heslovitě mi sdělila něco ve
smyslu, že moje záblesky zpráv během působení na profesionálním
ženském golfovém turnaji ji velmi bavily. Jednak mě vyděsilo, že
doopravdy ztrácím přehled o tom, koho mám na FB v seznamu přátel,
a jednak: že to jako FAKT někdo čte??? Čímž jsem se dostala k
myšlence, že život není Sex ve městě a Praha není Manhattan.
(to ale asi ještě není na Nobelovku, co?) Nevím, jestli přátelé
Carrie její sloupky nečetli, nebo je zkrátka uspokojilo, že místo
jejich jména se v něm objevila nějaká těžce neprůhledná
přezdívka, ale něco mi říká, že u mě tohle asi nefunguje.
Dost na tom, že si údajně někdo
myslí, že rozšiřuju nepublikovatelnou realitu, abych nenápadně
a manipulátorsky dosáhla svého (čili někde někdy někdo s
někým, ale pšt!). Nedovedu si představit, jaký by na svět v tom
případě mělo dopad moje „psaní“, kdybych si snad ještě
začala lehce vymýšlet. Když jsem kdysi dávno neuvážlivě mezi
pár lidí rozeslala svou lehce erotickou povídku (NE, nepošlu vám
jí!), strhla se na mě vlna negativních reakcí – jak prý si
můžu dovolit vytáhnout detaily z postele na světlo boží. Buď
působím jako člověk bez fantazie, nebo jsem „to“ popsala
dokonale realisticky... Byť bych ráda věřila tomu druhému,
nedávno jsem se o sobě doslechla, že jsem právě v posteli dost
mizerná (chrápu?).
A tak jsem v hlavě roztrhala papír s
poznámkama ke své nově vznikající detektivce, nerada bych totiž
jednoho krásnýho dne seděla ve vězení. A ještě bez fantazie...
