Byť jsem ani nepočítala s tím, že
by moje plky někdo četl, ba dokonce nějak vnímal, donesly se ke
mně pomluvy, že jsem zapomněla dopsat poslední dva dny z mého
cyklokurzu... (nechte mě aspoň chvíli v tom přesvědčení, že
poukázání na jejich absenci nebylo zcela ironické)
Vězte, že jsem na ně rozhodně
nezapomněla, jen jsem zkrátka neměla nejmenší chuť se o nich
zmiňovat … Byly totiž oba víceméně super a mě fakt nebaví
chválit kurz, na kterej jsem s chutí nadávala půl roku dopředu,
nedej bože, abych snad dala zapravdu všem těm, co mi tvrdili, že
je to nejlepší kurz, na kterej budu dlouho vzpomínat.
Uznávám, že jsem se tam párkrát
kvalitně ožrala, zkusila si spoustu skvělejch věcí (jako
bouldering, slaňování, chůzi po kládě 12m nad zemí, naučila
jsem se asi devět uzlů, lezla jsem po laně přes řeku a podobně),
ale pořád ještě to první, co si vybavím, jsou tuny bláta...
A protože jsem po šesti prokalenejch
nocích nebyla rozhodně v pondělí schopná naklusat na zápočťák
ze statistiky, sedím si tu u stolu plná zoufalství a ani o píď
moudřejší či odhodlanější, než jsem byla před týdnem.
Jediným rozdílem jest to, že tentokrát na svou nepřipravenost
nemám žádnou relevantní výmluvu.
Přestože jsme se spolužákem před
nedávnem rozhodli, že až jednou budeme u moci, zrušíme vstávání,
ve světle současnosti mi pochopitelně přijde přednější
zákonem zakázat, aby o zkouškovém období bylo hezky.
Podle mě
by nemělo svítit sluníčko, žádní přátelé by neměli mít
čas, všechny hospody by měly mít zavřeno, měl by spadnout
internet, a ještě by člověk nesměl mít v záloze nějaké další
pokusy nechat si zkoušku na „až budu velká“...
Nechápu, proč místo toho, abych se
někde venku opalovala a opíjela do němoty, sedím tady a snažím
se proniknout mezi pojmy jako hypergeometrické rozdělení, variační
koeficient, regresní a korelační analýza nebo chí-kvadrát dobré
shody. Nevím, proč naivně čekám na smsku od té, která mi nikdy
nenapíše, nemám tušení, proč půjdu na trénink, když tam budu
stejně nejpomalejší a stejně budu pořád tlustá (a neohrabaná).
V mezipauze, ve které běžně
vymýšlím, na co dalšího si lze ještě postěžovat, mě napadá,
jestli bych svůj blog neměla přejmenovat... Něco jako Deník
depkařky. Ale mou špatnou vlastností je, že stále doufám v
lepší zítřky (ale nic pro ně nedělám), a tak se zkrátka budu
jen modlit, abych zítra měla štěstí. ZASE.
A mohla „potěšit“ své followers
a friends ZASE něčím takovým:
Žádné komentáře:
Okomentovat