Jsem zase o jedno proflákané dopoledne a dva díly Sexu ve městě starší a letmým pohledem by se mohlo zdát, že jediné, co mi v tuhle chvíli může dělat vrásky, je fakt, že Carrie a Aidan se zase rozešli. Což mi fakt nejde do hlavy... Jenže jeden Šťastný blog už imaginárním internetovým prostorem cestuje, a tak je na mně, abych si zkrátka na všechno stěžovala podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Musela bych být úplně slepá, abych si na Facebooku nevšimla, že je venku vedro. Tímto upřímně děkuji všem rosničkám, které mě na to obezřetně upozornily skrze svůj nasraný status, upocené fotky, případně provokace odeslané od bazénu.
Momentální počasí ve mně vyvolává stavy nicoty, neboť byť nemám v podstatě žádný extrémní důvod být nasraná, nemám vlastně sílu být nadšená z prostého bytí, což mě sere a tím se dostávám zase na samý začátek. Včera v noci jsem si to štrádovala asi dvě hodiny pěšky ze svého oblíbeného klubu, odkud mě vyhnal konflikt s mým spolubydlícím, načež jsem mu ráno na otázku:
„Zlobíš se na mě?“
odpověděla jenom:
„Ne. Říkala jsem ti, že jenom nemam náladu na lidi.“
*LEŽ* … Nebo ne? Naštěstí my, ženy, máme zkrátka jednou za měsíc povoleno být „bez důvodu“ naštvané, agresivní a nepříjemné.
Nejsem vlastně naštvaná na to vedro, jako spíš na sebe...
Že se neučím, ale MĚLA bych.
Že se s „někým“ neválím v parku a nepiju drink, i když CHTĚLA bych.
A že mám čím dál tím větší pocit, že čím dál tím méně věcí ve svém životě jsem schopná ovlivnit.
... a do toho vědomí, že za celý den se mi na mobilu rozsvítila jen jedna zpráva: "Připojte nabíjecí zařízení."
Má se i ten mobil líp než já?
Když jsme malí, nejsme nic a nevíme.
Když jsme velký, nejsme o dost víc, pořád nevíme...
Nevíme, co bude za pár let, páč život je úlet.
Ulítne, ani nevíš jak... A zbyde jen nostalgie.
Žádné komentáře:
Okomentovat