Online přenos z
mého domova:
Štědrej večer naaaastaaaal,
když jsem doma chlaastaaal...
Sympatizuju s Xindlem X, za což si
samozřejmě vysluhuju vlnu nevole z úst zbytku rodiny. Nic si z
toho ale nedělám, nebyla první ani poslední.
Nervózně chodím kolem flašek s
alkoholem a přemýšlím, kolik procent současných alkoholiků asi
své závislosti podlehlo právě během svátků klidu, míru, lásky
a pohody. Abych svými sarkastickými poznámkami a cynickými
komentáři nerozčilovala své rodiče a nerušila tak pohodu, která
u nás vládne, zavedla jsem si na Twitteru všeříkající
hashtag #VanocniDenik a „brečím si“ tam. Nenápadně jsem
se tak pokusila nabádat ty z vás, kteří ještě nejsou mými
followers, aby tak učinili. Berte to tak, že mi to dáváte k
Vánocům...
Vánoční pohodu si užívám zatím
plnými doušky. Během včerejšího rodinného oběda s babičkou
jsem trpělivě čelila výhrůžkám - jaký že život mě čeká,
pokud si náhodou dovolím nedodělat školu, načež se babi
rozpovídala o Geislerce, která byla v pátek „u Krause“ a má
jenom základku. Tak nevím, jestli je jako ona případ toho „Takhle
ne!“ nebo jestli babi jen nedošlo, že si tím podkopala celou
teorii, kterou mi předchozí hodinu hustila do hlavy.
Dnešní dopoledne jsem strávila
důkladným seznamováním s dlažbou v koupelně a na záchodě.
Lezla jsem v gumových rukavicích po čtyřech a plnila maminčino
přání, které vyřkla na základě domněnky, že „mopem to tak
dobře vytřít nejde!“ V duchu sice nadávám, jak jen mi to
svědomí dovolí, ale na druhou stranu jsem ráda, že mám další
věc na seznamu: Takhle žít rozhodně nehodlám! Pokud
podlaha mopem nelze vytřít tak, aby se na ní dala servírovat
štědrovečerní večeře, budu si zkrátka jednoho dne muset
pořídit nádobí...
Věřím tomu, že různé rodiny mají
různé zvyky, které jim rok co rok připomínají toho pravého
ducha Vánoc. Zpívání koled, společné procházky, návštěvy u
příbuzných, zdobení stromečku... Je pravda, že i v naší
rodině pozoruju jakési cyklické události, bez kterých by to
zkrátka nebyly „ty pravé“ Vánoce. Třeba to, že táta
pravidelně kupuje stromeček na poslední chvíli, čímž
dosahuje toho, že naše věšení ozdob podkresluje mamka neustálým
remcáním: „Tady je díra. Tamhle jsou ty větve nakřivo. Nešlo
by to ještě otočit? Tady máte málo červený! Tech světýlek je
letos nějak málo...“
Já mám jen pocit, že toho konečně
po dlouhé době zase napíšu trochu víc. A že budu cyničtější
než obvykle... Ale teď už jdu pomáhat s bramborovým salátem,
protože:
Šťastný a Veselý!
Žádné komentáře:
Okomentovat