A už je tu zase, tohle roční období …
Nemyslím tím podzimní deprese, začínající kampaně distributorů vánočních dárků ani blížící se zkouškové období. Myslím tím reprezentační pauzu.
Ona se mě vlastně zas tolik netýká, nejsem totiž v reprezentaci. Nehodlám si tu veřejně trhat žíly, jak se mi hroutí svět, když vidím, jak někdo žije můj sen. Reprezentace nikdy nebyla mým snem, nikdy jsem si totiž nepřipustila, že by se mě jen teoreticky mohla týkat. A když teď zpětně koukám na fotky z reprezentačního soustředění, když sleduji svoje kámošky, jak hrdě nosí dres… Kámošky, který ještě tak dva roky zpátky měly stejnou pozici jako já… Nezbývá mi, než uznat, že jsem asi vážně hloupá.
Nemohu se rozhodnout, jak se k tomu postavit. Mám spílat osudu, proč jsem se jen nenarodila třeba v Ostravě, kde bych odmala mohla trénovat v jednom z nejlepších klubů v republice? Nemusela bych ztrácet těch několik dlouhých let v druhořadém téměř vesnickém týmu, který hrál opravdu jen pro radost… Stejně tak ale můžu mlátit hlavou o zeď proto, že jsem si třeba jen párkrát ráno nepřivstala dřív a nešla si zaběhat. Že jsem třeba jen párkrát nezůstala na tréninku déle. Že jsem se třeba jen trošku víc nesnažila…
Nechci se kát, nechci litovat, ohlížet se zpátky… Chci tentokrát udělat něco jinak. Reprezentační dres už asi neobléknu a trikolóra bude už navždycky zářit leda tak nad mojí postelí. Sbírka medailí a pohárů se nejspíš v budoucnu už taky moc nerozšíří, ale pořád ještě mám v záloze nějaký ten menší sen. A co když pro jeho splnění už tentokrát udělám opravdu vše?
… Vždycky jsem chtěla třeba napsat knížku. Možná se bude jmenovat Jak jsem si neplnila sen.
Žádné komentáře:
Okomentovat