Všude dobře, někdy i doma

Je zvláštní, že čím méně, případně čím kratší vzdálenosti, poslední dobou cestuju, tím víc mě to otravuje. Po třech týdnech jsem jela „na otočku“ domů, a přestože jsem byla dva roky zvyklá jezdit třeba 3x týdně během jednoho dne tam a zase zpět, nejvíc ze všeho mě štvala ta představa půl druhé hodiny ve vlaku.

Inu, vzhledem k tomu, že jsem to považovala že to nejhorší, co mě může při mé návštěvě doma potkat, Ten Nahoře se nejspíš rozhodl, že tak jednoduché to tedy mít nebudu.

Po třech týdnech jsem se domů upřímně těšila. Je nesmírně příjemné mít na stole jídlo bez vlastní námahy, případně bez strachu to ochutnat. Jít do ledničky a vědět, že tam určitě něco najdu. Pustit si televizi!!! Vážně se mi bez ní žije docela dobře, ale jen tak si ji pustit a bez zájmu proklikat všech 120 kanálů, vědět, že tam stejně nic nedávají, ale prostě to udělat? Nikdy dřív mi to nepřipadalo tak povznášející!

Nicméně, samozřejmě opět se nakonec vyskytlo pár komplikací, díky kterým jsem v duchu děkovala sama sobě, že jsem si koupila rovnou zpáteční jízdenku, a mám tak nejsilnější argument v debatě na téma: Proč tu nezůstaneš do neděle?

Musela jsem absolvovat tříhodinový nakupovací maraton s mamkou. Ne nakupovací typu: „Pojď, vyber si něco na sebe!“ ale nakupovací: drogerie-zelenina-uzeniny-CoŽeToPotřebujemeZaPečivo-CoJsemToZapomnělaVTýZelenině-... Říkala jsem si: „No nic, aspoň si s mamkou v klidu popovídáme a já jí řeknu, jak nadšená jsem ze svý nový (čti noční) brigády!“ Ale mezi bleskovým dotazníkem: „A co si teda vaříte?“ „A kolik hodin denně spíš?“ „A chodíš brzo spát?“ „A kupuješ si kvalitní potraviny?“ „A nemáš ty vlasy nějaký zničený?“ („Ne, jsou odbarvený, mami....“) … „A co že jsi říkala, že si pořád vaříte?“ … jsem to nějak nestihla.

Takhle zpětně mám trochu podezření, že si o mě rodiče předem zahráli karty. Pravděpodobně žolíky, protože nic jiného ani jeden neumí. Naprosto spravedlivě si mě totiž rozdělili. Dopoledne s mamkou na nákupech, při obědě jsem k dispozici babičce (abych jí vysvětlila, proč neustále neberu telefony) a odpoledne můžeme s tátou KONEČNĚ dodělat tu střechu. Neptejte se mě, o co jde. Jenom už prostě asi desátý víkend za sebou trávíme tím, že na střechu ze strany přitloukáme latě, který předtím desetkrát měříme, řežeme, znova měříme, nadáváme, znova řežeme, (opravujeme pilu), znova měříme, (hledáme pilu), znova řežeme, (hledáme žebřík), házíme třísky po sousedovic psovi (to kecám, ale měla jsem několikrát chuť to udělat)...

Myslím, že kdybych byla urážlivá a neznala humor svýho táty, asi bych měla právo cítit se po dnešku méněcenná. Když jsem vrávorala jednou nohou pět metrů nad zemí a druhou na vratkym žebříku a poznamenala jsem, že:

- „Jestli spadnu a zabiju se, tak ….(si mě nepřej!“ jsem chtěla dodat)
- „Tak máme doma ještě jednu!“ poukázal táta na fakt, že si před dvaceti lety neplánovaně dvojnásobně zkazil život. (Teda, zkazila jsem mu ho spíš já, přeci jen, ségra byla první – o 3 minuty – tudíž plánovaná!)

Rozhodně jsem si to nebrala osobně a odměnila jsem ho za to nějakou pěknou nadávkou. Ale chvíli po tom, co jsem při zběsilém zatloukání hřebíku zoufale řvala: „To máš za každý odpoledne, co jsem s Tebou musela strávit, ty hajzle!!!“ (myšleno na toho hřebíka, ne na tátu), rozbila se nám OPĚT pila a chvíli to vypadalo, že to dnes nedokončíme (a budeme tomu tak muset obětovat DALŠÍ odpoledne).

„Já už ti na to ale příště kašlu!“ snažila jsem se tátu povzbudit, aby opravu pily dokončil ještě dnes.

„No a kdo by mi s tim jako pomáhal?“

„Třeba ta druhá?“ narážím na jeho předchozí vtípek

„Nojo... ale co kdyby spadla?“ násobí táta pobaveně můj vztek!

Závěrem... nechci být zlá... Ale kdyby náhodou sousedovic pes omylem spolknul ten šroubek, co mi tam omylem upadl, určitě by to mnoha lidem v ulici (omylem?) ulehčilo spaní.