S mámou na Skypu:
- „Máš kruhy pod očima!“
- … „Nojo, jsem se do noci učila“
Komentář v mé hlavě: „Nebudu ji
přece zatěžovat maličkostma. Nic mi není a modřina za týden
zmizí...“
S kýmkoliv jiným, kdekoliv jinde:
- „Tebe někdo zmlátil?“ HAHAHA
- „Jo.“
- (poker face) … „Jako fakt?“
Komentář: Následuje ať už
stručnější, či obsáhlejší převyprávění mé sobotní noci.
S mámou live, po týdnu:
- „Co to máš proboha pod okem?“
- … „Ehm .. Ale nic, to jsem jen dostala na tréninku loktem, při nějakym souboji...“
Komentář: Promiň, mami, kdybys to
náhodou někdy četla... Vím, jak nesnášíš, když Ti lžu. Ale
tohle snad chápeš :).
Takže ta story. Začínala snad až
trapně průhledně. Prej: „Pojď s náma, jdeme na vínko, hoďka
max...“ První, druhý, sázky, hecy, panáky, třetí, pátý,
striptýz, podrobnosti pod rouškou tajemství. Detaily nedůležitý.
Stojíme na zastávce, osoba poškozená
seděla lehce ovíněná na obrubníku, já s dalšíma zúčastněnýma
stála opodál. Podezřelý muž tmavé pleti se přiblížil,
sehnul, šmátral... Já přiskočila, podezírala, gestikulovala. On
zapíral, křičel, utíkal. Já nadávala, pronásledovala a zase
nadávala. On zastavil, bránil se, bál se. My ho dohonily,
vyhrožovaly, vyjednávaly. On utíkal, padal, tvrdil, že nic nemá.
A tasil. Nůž. My zpozorněly, ale prd nám to bylo platný. Jedna
rána do tváře, jedna rána do nohy, jedna rána do spánku. Čepice
plachtí vzduchem, já za ní, objímám listí, tma...
„Hej Tezyyy, Tezyyy, co je Ti? Hej,
co Ti je? Sakra, Tezyyy!“
…
„Počkejte tu na ty policajty, já
jedu domů A hlavně mě nikam nepište!!!“
…
Příchozí hovor: Skryté číslo!
- „No, super, tak dík“
- „ Dobrý den, kriminální policie, my bychom potřebovali, abyste přišla podat výpověď...
No a to je vlastně všechno. Od tý
doby chodím a říkám si: Proč na mě ty lidi tak blbě čumí?
Jako čumí blbě pořád, ale poslední dobu nějak víc. No a pak
se vždycky opřu jakože hrozná nuda a zjistim, že mě to fakt
bolí! Aneb, jak se ve mně zakořenily první důvody pro případné
náznaky rasismu.
Žádné komentáře:
Okomentovat