Neděle večer .- neumím si představit příhodnější čas pro depresi a trochu pesimismu. Ale bude to asi spíš tím, že mám depresi a jsem pesimistická, než tím, že je neděle večer.
Dá se říci, že jsem právě strávila takový ten první typický víkend doma – když student přijede na víkend, všichni se ho ptají, jak se má ve škola, jestli má každý den alespoň jedno teplé jídlo a chodí brzo spát. Tenhle pocit přišel dost nečekaně, ale těžko se mi ten domov opouštěl. Dřív jsem si myslela, že mě víkendy doma budou obtěžovat… Ale když jsem se nachcípaná vrátila do pražského bytu, bylo tam přesně tolik bordelu, jako když jsem v pátek odjížděla. Na stole mě nečekala s láskou uvařená večeře, nikdo mi do postele nepřinesl teplý čaj a nikdo mi nepřipomíná, abych si vzala ten a ten prášek, jinak se z tý nemoci nevyhrabu. V tomhle ohledu jsem asi tak trochu chlap, ale vážně mám nezadržitelnou potřebu se litovat. Mam pocit, že tuhle depresi by spravila trocha láskyplného objetí.
Víkend jsem strávila napůl na turnaji, postup jsem promrhala jen tím, že jsem celý den nemyslela na nic jiného, než abych už byla doma. Neděli jsem od rána poctivě věnovala pokusu o vyléčení – polykala jsem jeden prášek za druhým, zalívala se čajem … a tvrdla u seriálu 2 Broke Girls. Přesněji řečeno u 16 dílů. Kdo ten seriál zná, už mu možná svítá, kde jsem se nakazila tím cynismem a negativismem!
Kromě toho už zase více než den čekám na odpověď na jednu zprávu, ve které jsem snad dost jasně dávala najevo svou náklonnost k jedné osobě. Zřejmě začnu věřit tomu, že v obou mých předchozích vztazích jsem se NECHALA sbalit, přestože jsem doteď byla přesvědčená, že jsem to já, kdo balí…
Žádné komentáře:
Okomentovat