Za hlavní zjištění posledních dní považuju fakt, že depka prostě nejde utopit v alkoholu.
Vzpomínky na páteční večer (a že jich není moc) ve mně vyvolávají několik pocitů. Převládá ovšem suverénně stud, protože jsem většinu noci byla přesně v tom stádiu, které kdybych za střízliva potkala v tramvaji, znechuceně bych si odplivla: „Fuj, jak se může někdo takhle ožrat?“
Vážně a doopravdy hluboce se omlouvám těm, co se na to museli dívat. Nikdy v životě jsem na tom nebyla takhle špatně a upřímně doufám, že už taky nikdy nebudu.
Detailů vás ušetřím. Poslední, co si pamatuju, je pět piv a čtyři vodky v půl jedný ráno. Vzbudila jsem se druhý den dopoledne, u spoluhráčky v koupelně na zemi, bez košile, s rozbitou skleničkou a s pocitem, že jsem se prochlastala až do prosince (naposled, co jsem si pamatovala, tak ještě nesněžilo…). Údajně jsem vyexovala bianco v domnění, že jde o vodku. Můžu jen děkovat bohu, že to nebyla původně plánovaná tequila.
Místo toho, abych sobotu strávila se svou poslední novou známostí, jsem se utápěla v ještě větší depresi, než kterou jsem původně šla zapíjet. Neděli jsem místo na hřišti strávila na kase. Večer jsem pak místo „na jedno“ šla na kolu a domů se učit… a pak mi ještě někdo zkuste říct, že nemám být pesimista.
Začíná toho na mě být trochu moc, ale když nad tím tak přemýšlím, možná začnu zase víc psát. Vždycky se to ve mně tak krásně usadí…
Žádné komentáře:
Okomentovat