Zelenobílý deníček - Předposlední den

     Říkali mi, že bych měla být aspoň trochu vtipná. Věřte mi, snažím se... ale nevidím nic, co by tady bylo k smíchu.

Nemůžu psát o tom, jak běháme, protože jednak to nikoho nezajímá a jednak bych to musela ve svých vzpomínkách prožít znovu a to je to poslední, na co mám sílu.

Nemůžu psát o tim, čím se tu bavíme, protože se ze samého vyčerpání smějeme absolutně bezvýznamným věcem, případně interním záležitostem. A nechci tak navozovat pocit, že patříme všichni do blázince (i když nepochybuju, že většina z nás by radši strávila týden v blázinci než tady).

Dostala jsem dotaz – jestli tady aspoň dobře vaří. Ok, buďte klidní – nevaří! Respektive, abych to uvedla na pravou míru … Rok co rok tu bylo jídlo to jediné, co mě drželo nad hladinou. Jenže letos jsou to samý brambory, přírodní vepřové maso, nebo brambory a vepřové maso na přírodno... Když už je něco dobrého, tak se člověk bojí pořádně najíst, aby si tu porci nemusel znovu prohlídnout na sjezdovce... Tak že bychom tu aspoň zhubly?

Když už si stěžovat, tak pořádně...

Po většinu času jsem sama – jen já a moje myšlenky. Což není zrovna nejlepší, protože ty myšlenky nejsou dvakrát pozitivní. Jestliže jsme měly včera na sezení s psycholožkou kreslit počasí podle nálady a nakreslily jsme všechny mráček a sluníčko, tak dneska je to teda mrak jako prase. Ale jen co se nálady týče, venku jinak panují čtyřicítky. Jupijou.

Nicméně, proč že jsem jen já a moje myšlenky?

Nemůžu si volat s někým z rodiny – jejich soucitný hlas plný starostí a lítosti mě nutí tak akorát brečet nad vlastním osudem. MAMI, já chci domů!!!

Nemůžu si volat ani psát s přáteli. Protože ti:

- buď soucítí, ale dávají najevo jen to, že absolutně nechápou, proč tu jsem, když stejně v sezoně nejspíš hrát nebudu (já to taky nechápu)
- nebo mi nevěří a vysmívají se mi za to, že jim radši zavolám, než abych musela psát smsky.

Jediné, co nám všem trochu poránu zvedlo náladu, byl pohled na naše nováčky. Každoroční tradicí je totiž přijímání nováčků, což v praxi vypadá tak, že lidi, co jsou s námi na soustředění poprvé, musí celý den:
- nosit úchylně vytažené trenýrky až pod prsa
- jíst všechno jídlo jen kávovou lžičkou
- oslovovat nás, starší, madam nebo pane
- nosit vlasy vyčesané do palmičky

… Těžko říct, jestli to bylo právě tímhle přijímacím rituálem, který se pochopitelně vztahuje i na oba kondiční trenéry, nebo jestli to bylo v plánu. Každopádně jsme ráno místo výběhu pod první sjezdovku běžely až nad tu druhou... A toliko k jejich odplatě. 

Vyrážíme na sjezdovku, takže kdybych už nic nikdy nenapsala, najdete mě na místním hřbitově...