Milý deníčku,
potkal jsem dívku...
Zastavím na okamžik prsty nad
klávesnicí a prohrábnu si mokré vlasy. Z postele, kde sedím se
skříženýma nohama v tričku, který je o tři čísla větší,
než by bylo potřeba, se natáhnu na noční stolek pro kafe, ze
kterýho se ještě kouří. Obejmu ho oběma rukama a zamyšleně se
kouknu směrem k oknu... Ne! Otočim hlavu doleva – žádná
kamera, žádnej štáb. Otočim jí doprava – v zrcadle vidím, že
pořád ještě nemám neposlušně zvlněné vlasy, roztomile
nápadný nos ani špičatou bradu.
...potkala jsem dívku. Tak by měly
začínat všechny velké příběhy. Jak velký bude tenhle?
Jmenuje se Agáta. Respektive,
nejmenuje se tak, ale já jí tak říkat budu.
Má nádherně voňavé, dlouhé vlasy,
kterých se prostě musíte dotýkat. Její oči jsou dokonale hnědé,
ale mají v sobě hrozivou jiskru. Je tak akorát velká (malá), její postava je výstavní a i kdyby na sobě měla pytel od brambor, nepřipadalo by mi to na ní divné. Miluje módu a je to na ní vidět.
Je jiná! Mluví pohledem. A tancem. A
anglicky... Můžu na ní koukat a nic neříkat. Třeba celý
hodiny... A ona taky nebude nic říkat, ale nebude to vůbec
divný...
Je tak jiná. Její dotek ve mně
způsobuje výbuch, až sa nad Tatrou blýská. Můžu vedle ní
sedět a pracovat. Můžu se s ní smát kravinám. Můžu ze sebe
dělat blbce, jen aby se zasmála... Třeba celý hodiny.
Je TAK jiná. Vidí svět jinak, vnímá
ho jinak. Je jednou z těch, co se neptají „Proč je to takhle“,
ale „Proč by to nemohlo být takhle?“
Není tomu tak dávno, co jsem před ní
prohlásila, že už jsem za tím bodem, odkud už to nepůjde tak
snadno. Odkud už to třeba bude bolet... Ale nebyla jsem si přesně
jistá, co ten bod tvoří. Teď už to vím. Tvoří ho ten moment,
kdy začnete věřit. Kdy to přestanete jen tak zkoušet a začnete
to chtít. Už zase chci to, co nemůžu mít. A už ZASE to, že to
nemůžu mít, nemůžu ovlivnit.
A já vím, že ona si to přečte. A
vím, že se jí to nebude líbit. A napíše mi: „I will kick your
ass“. A já se jenom usměju, protože je tak roztomilá, když se
rozčiluje...
Chci vědět jedno: „A proč by to
nemohlo být takhle?“ Ale na tu odpověď zas tak nespěchám. Protože na to, aby byly věci jednoduchý, jsem ještě trochu mladá...
Technická vsuvka – nejsem Carrie. Ale je mi souzeno přetahovat se s Osudem o lásku až do těch čtyřicítek?
Žádné komentáře:
Okomentovat