Zelenobílý deníček - Předposlední den

     Říkali mi, že bych měla být aspoň trochu vtipná. Věřte mi, snažím se... ale nevidím nic, co by tady bylo k smíchu.

Nemůžu psát o tom, jak běháme, protože jednak to nikoho nezajímá a jednak bych to musela ve svých vzpomínkách prožít znovu a to je to poslední, na co mám sílu.

Nemůžu psát o tim, čím se tu bavíme, protože se ze samého vyčerpání smějeme absolutně bezvýznamným věcem, případně interním záležitostem. A nechci tak navozovat pocit, že patříme všichni do blázince (i když nepochybuju, že většina z nás by radši strávila týden v blázinci než tady).

Dostala jsem dotaz – jestli tady aspoň dobře vaří. Ok, buďte klidní – nevaří! Respektive, abych to uvedla na pravou míru … Rok co rok tu bylo jídlo to jediné, co mě drželo nad hladinou. Jenže letos jsou to samý brambory, přírodní vepřové maso, nebo brambory a vepřové maso na přírodno... Když už je něco dobrého, tak se člověk bojí pořádně najíst, aby si tu porci nemusel znovu prohlídnout na sjezdovce... Tak že bychom tu aspoň zhubly?

Když už si stěžovat, tak pořádně...

Po většinu času jsem sama – jen já a moje myšlenky. Což není zrovna nejlepší, protože ty myšlenky nejsou dvakrát pozitivní. Jestliže jsme měly včera na sezení s psycholožkou kreslit počasí podle nálady a nakreslily jsme všechny mráček a sluníčko, tak dneska je to teda mrak jako prase. Ale jen co se nálady týče, venku jinak panují čtyřicítky. Jupijou.

Nicméně, proč že jsem jen já a moje myšlenky?

Nemůžu si volat s někým z rodiny – jejich soucitný hlas plný starostí a lítosti mě nutí tak akorát brečet nad vlastním osudem. MAMI, já chci domů!!!

Nemůžu si volat ani psát s přáteli. Protože ti:

- buď soucítí, ale dávají najevo jen to, že absolutně nechápou, proč tu jsem, když stejně v sezoně nejspíš hrát nebudu (já to taky nechápu)
- nebo mi nevěří a vysmívají se mi za to, že jim radši zavolám, než abych musela psát smsky.

Jediné, co nám všem trochu poránu zvedlo náladu, byl pohled na naše nováčky. Každoroční tradicí je totiž přijímání nováčků, což v praxi vypadá tak, že lidi, co jsou s námi na soustředění poprvé, musí celý den:
- nosit úchylně vytažené trenýrky až pod prsa
- jíst všechno jídlo jen kávovou lžičkou
- oslovovat nás, starší, madam nebo pane
- nosit vlasy vyčesané do palmičky

… Těžko říct, jestli to bylo právě tímhle přijímacím rituálem, který se pochopitelně vztahuje i na oba kondiční trenéry, nebo jestli to bylo v plánu. Každopádně jsme ráno místo výběhu pod první sjezdovku běžely až nad tu druhou... A toliko k jejich odplatě. 

Vyrážíme na sjezdovku, takže kdybych už nic nikdy nenapsala, najdete mě na místním hřbitově...

Zelenobílý deníček - O Krakonošově Džambulce

Nikomu jistě není novinkou, že součástí většiny soustředění bývají všemožné teambuildingy a "rozptylovací" činnosti. Ani nás takový jedne podvečer neminul - měly jsme si ve skupinkách připravit nějaké scénky. Ale to bychom to nebyly my (já - Karin - Lůca - Karolína a Kesha), abychom si to nepojaly po svém... 

A tak vám představuju parodii na parodii na pohádku. Možná ji znáte (viz konec)... Předem se omlouvám těm, kteří nepochopí naše interní hlášky a vtípky. 

O Krakonošově Džambulce

     U Rokytnice, někde u Rokytnice nad Jizerou, stál Hotel Krakonoš. Bydlel v něm Michael Jackson, který měl růžové rukavice, proto se mu také říkalo Majkl s růžovými rukavicemi. Za manželku měl Džambulku, která neměla růžové rukavice, proto se jí říkalo Krakonošova Džambulka.

     Jednoho krásného deštivého dne, kdy lilo až praštilo, řekla Majklovi s růžovými rukavicemi Džambulka:

„Když venku tak krásně praští, půjdu navštívit tu starou Šteglovou, která nám dluží alimenty na Burdu už za dva měsíce.“

„Zajdi tam až za dva měsíce, to bude už za čtyři měsíce“

„Půjdu tam hned a basta. Donesu jí tu výborný loupáky a Jagermeistra, co má tak ráda“

„Loupáky bych jí nenosil. Víš, že se po nich může utlouct. Minule po nich byla tak potlučená, že na ní celý měsíc juniorky křičely: „Ty stará modřino“ a házely po ní šíšky, aby prý neztratila barvu. Vezmi jí radši svých pět švestek“

„Vezmu jí Jagermaistera i svých pět švestek.“ stála na svém Džambulka.

     Poté co Džambulka odešla, někdo zlehka zaklepal na dveře.

„Kdo je to?“ otázal se Majkl s růžovými rukavicemi nervozně.

„Neboj se“ ozval se tenký hlásek. „To jsem jenom já, Jaroch, pusť mě dovnitř.“

„Manželka mi říkala, abych nikomu neotevíral“

„Jen dva prstíčky Ti tam strčím, jen co si je ohřeju, hned zase půjdu.“

     Majkl, protože byl dobrák, nastevřel dveře. Mezi furty se náhle objevily dva prstíčky. Majkl, protože byl svině, prudce přibouchl dveře a na zemi se v mžiku válely dva Jarochovy prstíčky.

„Jak zavřela, kunda...“

     Majkl s růžovými rukavicemi si už myslel, že má vyhráno. Ale přitom měl prohráno. Jaroch na něj volal:

„Majkle s růžovými rukavicemi, vzdej se. Nemáš šanci, já jsem totiž strašně vyčůraný.“

A tak Majkl s růžovými rukavicemi poznal, že nemá šanci, protože Jaroch byl strašně vyčůraný a otevřel dveře. Osm Jarochových prstíčků se mu v mžiku semklo kolem klobouku a táhlo ho ven.

     Naštěstí nedaleko kácel Chuck Doris staré duby, zaslechl Majklovo volání a v mžiku připlaval na pomoc. Vrhl se na Jarocha a skopal ho do kulaté krychličky. Když se Jaroch vymotal a dal se na útěk, Chuck Doris na něj volal:

„Měl bys plavat, měl bys plavat, měl bys pla-vat pla-vat pla-vat. Když nevíš co, tak plav!“

„Sakra, to je dneska ale den.“ Řekl Majkl s růžovými rukavicemi „Kdyby aspoň Krakonošovu Džambulku v lese ukradl Macura.“

     A opravdu. Krakonošovu Džambulku v lese unesl Macura do Itálie. A protože vypadala na pláži jak vyvrženej vorvaň, hodili ji ochránci zpátky do moře. Takže nakonec nebyly žádné zmatky. Leda tak z otce. Všichni relativně šťastně žili a pokud neumřeli, tak mají smůlu.

Aneb: „Pořádek je pro blbce, inteligent zvládá chaos.“ 

P.S. Vysvětlivka k Jarochovi ZDE.

Zelenobílý deníček - začínám(e)

     Bazy i Jelen mají sluchátka a civí do počítače. Co budu dělat já, když externí disk mám doma a internet každou chvíli vypadává? No klasika, budu si stěžovat na blogu.

„Nevěřila jsem tomu. Poprvý v mym bídnym životě mě Bedla pochválil“ kroutila hlavou před chvílí Jelen.

„Napiš si to do deníčku“ poradila jsem jí uznale. Náš trenér vážně moc často nechválí...

A tak teda budeme psát deníček – online!

     Musím samozřejmě hned na začátek smeknout před celým týmem, který se v Rokytnici nad Jizerou, kam jezdíme každý rok, potí už od soboty. Já jsem plnila svoje golfově reprezentační závazky a připojila jsem se až včera pozdě v noci.

     V pokoji si notujeme. Celá naše (svatá) trojice už tak nějak oficiálně ukončila „kariéru“, neboť jsme (někteří dříve, někteří později) dospěly do bodu, kdy už se nevyplňoval volný čas mezi tréninkama a školou sem tam nějakou brigádou, ale naopak čas mezi nejednou brigádou a prací se vyplňoval sem tam nějakým tréninkem či školou.

     Než jsme se pustily do tréninku, byly jsme pochopitelně dopředu všemi varovány. Jídlo je hnusný, vedro nesnesitelný, tréninky na blití, sjezdovky prudký, …

Po prvnim tréninku mi přišla sms:

„Tak co, už pláčeš?“

„Chtěla bych, ale nemůžu“ odpověděla jsem. A je to tak. Už po první dvouhodinovce si pekelně rozmýšlím, kolikrát denně vyjdu schody, nebo kdy se zvednu z postele, aby to nebylo zbytečně brzo. Ale remcat nahlas – před holkama, který tady potí krev už čtvrtý den? To bych jim nemohla udělat. A tak se tvářím zdrceně, ale pokorně mlčím...

     Koneckonců, každý rok všechny remcáme, ale jsem přesvědčená, že jsme pak stejně rády, že jsme tu byly a něco pro sebe udělaly. Protože proč? Protože to děláme pro titul! A jsem si jistá, že každá holka v tomhle zelenobílym stroji udělá všechno pro to, abychom na konci sezony ten pohár nad hlavu opravdu zvedly.

     A já teď jenom doufám, že si to, holky moje, přečtete, usmějete se a společně se vrhneme na další trénink – i když už je zase za pár minut :)