O životě s neobjektivním nadhledem

Po dlouhé době jsem se viděla s rodičema – přijeli se podívat, jak že si tu v Praze žijeme... Překvapilo mě, že na to, jak málo se teď vídáme a tak vůbec komunikujeme, mě má mamka pořád dokonale přečtenou...

Vyrukovala na mě s tím, že bych měla zvolnit svoje životní tempo. Mám hodně aktivit, všechny se snažím dělat naplno a … pak mám zkrátka pořád kruhy pod očima! Nadsázka... Prý bych si měla uvědomit, že jsem toho ve svém životě už dost dokázala, ale je tomu tak? Chtěla bych si to umět nějak objektivně zhodnotit, ale vždycky převládne buď moje optimistický nebo pesimistický já. Je pravda někde mezi?

1. Škola
   Jsem na škole, která má dobré jméno, baví mě, nezabírá mi moc času, ale zase není úplně zadarmo. Ale Nikdy v životě jí nemůžu dodělat. Prostě to nezvládnu! Nebaví mě se učit, nedokážu dávat pozor, cítím obrovský odpor k tomu, strávit tři roky učením se něčeho, v čem jako na potvoru stejně pracovat nebudu!
   
   
2. Florbal
   Hraju třetí sezonu za největší florbalový klub v republice, mám dvě stříbrné medaile z extraligy, jednu bronzovou z juniorek, jednu z největšího letního turnaje na světě, byla jsem na střídačce při Superfinále v O2 Aréně... Ale ani na jednom tom stříbru jsem se nepodílel a, spíš častěji nosím ostatním vodu, než že bych hrála...
   
   
3. Psaní pro časopis Golf
   Nejstarší, nejčtenější český golfový měsíčník, moje rozhovory a články v něm, pochvala od zástupkyně šéfredaktora. Rozhovor s budoucím (doufám!) prezidentem České golfové federace a s nejlepším českým golfistou za mnou, s nejlepší českou golfistkou předemnou... Příští týden mě čeká další rozhovor, tentokrát nebude přes email, bude s někým, koho osobně neznám na místě, kam určitě netrefím. Nemám připravené otázky a nemám žádný diktafon, na který bych si rozhovor nahrála...
   
   
4. Moderování
   Bez nadsázky prohlašuju, že v tomhle jsem se FAKT našla. I když moje projevy mají k profesionalismu velmi daleko, není nic, co by mě tak bavilo, není nic, při čem bych se v poslední době cítila tak dobře. Po několika málo akcích v klubu Friends mě čeká moderování na Freedom Night. Největší akce pro holky na holky v republice, kde se schází přes 400 holek z Česka i Slovenska. Víc než sedmiletá tradice, dvoupatrovej klub, tři bary, podium na stádo volů... Nemám ještě ani představu, co tam budu říkat. Nebudu vtipná, nikdo se nebude zapojovat do připravených soutěží, tady jsem se svými ambicemi vážně přestřelila!
   
   
5. Osobní život
   Po dlouhé době můžu se zcela klidným svědomím prohlásit, že mám kamarádku, na kterou se mohu kdykoliv s čímkoliv obrátit a vím, že pro mě udělá maximum. Stejně tak vím, že i ona se s těmi nejzásadnějšími věcmi obrací na mě, s důvěrou a s jistotou, že u mě najde pomocnou ruku... Ale i tady je problém, na kterém se vyřádí moje pesimistické já... Hádej jak? … 
   
   
   Takže... NĚCO jsem už možná dokázala, ale hlavní problém je asi v tom, že jsem chtěla víc. Takže co teď, mám chtít míň, nebo víc makat? Babo (neboli čtenáři), raď!

Sen o trikolóře

A už je tu zase, tohle roční období …

Nemyslím tím podzimní deprese, začínající kampaně distributorů vánočních dárků ani blížící se zkouškové období. Myslím tím reprezentační pauzu.

Ona se mě vlastně zas tolik netýká, nejsem totiž v reprezentaci. Nehodlám si tu veřejně trhat žíly, jak se mi hroutí svět, když vidím, jak někdo žije můj sen. Reprezentace nikdy nebyla mým snem, nikdy jsem si totiž nepřipustila, že by se mě jen teoreticky mohla týkat. A když teď zpětně koukám na fotky z reprezentačního soustředění, když sleduji svoje kámošky, jak hrdě nosí dres… Kámošky, který ještě tak dva roky zpátky měly stejnou pozici jako já… Nezbývá mi, než uznat, že jsem asi vážně hloupá.

Nemohu se rozhodnout, jak se k tomu postavit. Mám spílat osudu, proč jsem se jen nenarodila třeba v Ostravě, kde bych odmala mohla trénovat v jednom z nejlepších klubů v republice? Nemusela bych ztrácet těch několik dlouhých let v druhořadém téměř vesnickém týmu, který hrál opravdu jen pro radost… Stejně tak ale můžu mlátit hlavou o zeď proto, že jsem si třeba jen párkrát ráno nepřivstala dřív a nešla si zaběhat. Že jsem třeba jen párkrát nezůstala na tréninku déle. Že jsem se třeba jen trošku víc nesnažila…

Nechci se kát, nechci litovat, ohlížet se zpátky… Chci tentokrát udělat něco jinak. Reprezentační dres už asi neobléknu a trikolóra bude už navždycky zářit leda tak nad mojí postelí. Sbírka medailí a pohárů se nejspíš v budoucnu už taky moc nerozšíří, ale pořád ještě mám v záloze nějaký ten menší sen. A co když pro jeho splnění už tentokrát udělám opravdu vše?

… Vždycky jsem chtěla třeba napsat knížku. Možná se bude jmenovat Jak jsem si neplnila sen.