Dílo: Dialogy.

(Poznámka: ANO, zrušila jsem svůj blog na wordpress.com a přesunula ho sem. Uživatelské prostředí nepřehledné, kombinace angličtiny a lámané češtiny, moje neschopnost se v tom vyznat... Nic víc, nic méně)

S mámou na Skypu:

• „Máš kruhy pod očima!“

• … „Nojo, jsem se do noci učila“

Komentář v mé hlavě: „Nebudu ji přece zatěžovat maličkostma. Nic mi není a modřina za týden zmizí...“

S kýmkoliv jiným, kdekoliv jinde:

• „Tebe někdo zmlátil?“ HAHAHA
• „Jo.“
• (poker face) … „Jako fakt?“

Komentář: Následuje ať už stručnější, či obsáhlejší převyprávění mé sobotní noci.

S mámou live, po týdnu:

• „Co to máš proboha pod okem?“
• … „Ehm .. Ale nic, to jsem jen dostala na tréninku loktem, při nějakym souboji...“

Komentář: Promiň, mami, kdybys to náhodou někdy četla... Vím, jak nesnášíš, když Ti lžu. Ale tohle snad chápeš :).

Takže ta story. Začínala snad až trapně průhledně. Prej: „Pojď s náma, jdeme na vínko, hoďka max...“ První, druhý, sázky, hecy, panáky, třetí, pátý, striptýz, podrobnosti pod rouškou tajemství. Detaily nedůležitý.

Stojíme na zastávce, osoba poškozená seděla lehce ovíněná na obrubníku, já s dalšíma zúčastněnýma stála opodál. Podezřelý muž tmavé pleti se přiblížil, sehnul, šmátral... Já přiskočila, podezírala, gestikulovala. On zapíral, křičel, utíkal. Já nadávala, pronásledovala a zase nadávala. On zastavil, bránil se, bál se. My ho dohonily, vyhrožovaly, vyjednávaly. On utíkal, padal, tvrdil, že nic nemá. A tasil. Nůž. My zpozorněly, ale prd nám to bylo platný. Jedna rána do tváře, jedna rána do nohy, jedna rána do spánku. Čepice plachtí vzduchem, já za ní, objímám listí, tma...

„Hej Tezyyy, Tezyyy, co je Ti? Hej, co Ti je? Sakra, Tezyyy!“

…

„Počkejte tu na ty policajty, já jedu domů A hlavně mě nikam nepište!!!“

…

Příchozí hovor: Skryté číslo!

• „No, super, tak dík“

• „ Dobrý den, kriminální policie, my bychom potřebovali, abyste přišla podat výpověď...

No a to je vlastně všechno. Od tý doby chodím a říkám si: Proč na mě ty lidi tak blbě čumí? Jako čumí blbě pořád, ale poslední dobu nějak víc. No a pak se vždycky opřu jakože hrozná nuda a zjistim, že mě to fakt bolí! Aneb, jak se ve mně zakořenily první důvody pro případné náznaky rasismu.

Depka NEumí plavat!

Za hlavní zjištění posledních dní považuju fakt, že depka prostě nejde utopit v alkoholu.

Vzpomínky na páteční večer (a že jich není moc) ve mně vyvolávají několik pocitů. Převládá ovšem suverénně stud, protože jsem většinu noci byla přesně v tom stádiu, které kdybych za střízliva potkala v tramvaji, znechuceně bych si odplivla: „Fuj, jak se může někdo takhle ožrat?“

Vážně a doopravdy hluboce se omlouvám těm, co se na to museli dívat. Nikdy v životě jsem na tom nebyla takhle špatně a upřímně doufám, že už taky nikdy nebudu.

Detailů vás ušetřím. Poslední, co si pamatuju, je pět piv a čtyři vodky v půl jedný ráno. Vzbudila jsem se druhý den dopoledne, u spoluhráčky v koupelně na zemi, bez košile, s rozbitou skleničkou a s pocitem, že jsem se prochlastala až do prosince (naposled, co jsem si pamatovala, tak ještě nesněžilo…). Údajně jsem vyexovala bianco v domnění, že jde o vodku. Můžu jen děkovat bohu, že to nebyla původně plánovaná tequila.

Místo toho, abych sobotu strávila se svou poslední novou známostí, jsem se utápěla v ještě větší depresi, než kterou jsem původně šla zapíjet. Neděli jsem místo na hřišti strávila na kase. Večer jsem pak místo „na jedno“ šla na kolu a domů se učit… a pak mi ještě někdo zkuste říct, že nemám být pesimista.

Začíná toho na mě být trochu moc, ale když nad tím tak přemýšlím, možná začnu zase víc psát. Vždycky se to ve mně tak krásně usadí…