Co můžeme dělat, když jsme single?

Listí padá, poránu přituhuje a já už vážně nevím, co budu nosit v zimě, když v tričku, mikině a kožený bundě je mi už teď zima!

Postřehla jsem to, když jsem zkřehlými prsty nebyla schopná otočit na další stránku deníku Metro. Začínám mít čím dál méně utěšitelnou potřebu podělit se o „zajímavosti“, které se tam denně dočítám, se zbytkem světa, kterému se do ruky tyto cenné listy nedostanou.

Dneska mě například zaujaly asi tak tři věci.

1.Ročně se u nás v republice úmyslně zabije přes 16000 lidí. Mou chabou matematikou se dostáváme na takových 5 kousků denně. Pokud budu předpokládat, že alespoň každý desátý zvolí jako způsob smrti skok pod metro, to aby si člověk vážně nebyl jistý, kdy kam dojede včas… Trochu ohledu, mistři sebevrazi, ano?

2.Chlap, který v USA vyhrál soutěž v pojídání živých švábů brzy po předání hlavní ceny zemřel. Udělalo se mu zkrátka špatně… a zemřel. Co dodat, prostě Američan…

3.Jakýsi úvahový článek nějaké mladé slečny na téma Co můžeme dělat, i když jsme single. Nápad hezký, pokus o vtip cením, ale provedení by asi zvládl lépe i pseudomaturant na zemědělské škole (není v tom nic osobního). Jméno autorky jsem si bohužel nezapamatovala a deník Metro jsem poctivě „poslala do druhého kola“, ale mimo to, že sama můžu jít nakoupit, nebo můžu sama číst knížku (!!!), jsem se dočetla i to, že slečna chystá pokračování. Na téma Co nesmíme dělat, když jsme single. Předpokládám, že chodit do divadla a číst komiksy…

Třeba bude zítra „nášup“

Trojský kůň v pražském ráji

Mám-li to zhodnotit objektivně, zdá se, že můj život jde suverénně od desíti k pěti. Flákárna, kterou jsem ve škole zažívala první dva dny, se proměnila v klasickou vysokou školu. Nerada bych tu běsnila, jak to nezvládnu, jak nás vyděsili (i když se sakra snažili) a kdesi cosi. CO si budeme nalhávat, kdyby se dal titul získat levou zadní, asi by něco nebylo v pořádku.

Objektivně

Z ekonomie už během první přednášky vyčerpal veškerý moje dosavadní znalosti, tudíž od příště budu značně v pasti…

Už mám zadané dvě seminární práce.

Z atletiky, kde jsme si předváděli odrazovou abecedu, mě bolel zadek ještě v pondělí (měli jsme jí ve čtvrtek).

To by byla škola, tam ovšem moje trable nekončí. Kromě viru trojského koně, který se šíří republikou, jak jsem se dočetla v dnešním děníku Metro, se totiž Prahou plíží nenápadný vir – u mě se projevil bolestí v krku. A tak jsem, chtě nechtě, musela oželet ohromně záživné odpolední přednášky z historie tělesné kultury a filosofie. Myslím, že to budu oplakávat ještě dlouho… Nicméně doufám, že už jsem to čajíčkem a pelechem zase zahnala… Nemám ani moc navybranou, když dnes mám zase hned trénink, zítra trénink, ve čtvrtek atletiku, v pátek plavání a o víkendu turnaj…

Inu, zjistila jsem, že živobytí mimo domácí hnízdo není žádný medíček. Nejen, že se o mě nikdo nestará, nikdo mi neměří teplůtku a nevaří mi čajíček, ale navíc když nejdu nakoupit, tak není nic k jídlu, a když nakoupit jdu, tak zase nejsou peníze… Nezbývá mi nic jiného, než přeprat tu nehoráznou lenoru, co na mě poslední dny ulehá, a začít něco vydělávat!!!

• Co budeš dnes dělat?
• Nic.
• Ale to jsi dělal včera.
• Já vím, já jsem to nestihl.