Svýma čerstvě dvacetiletýma očima
jsem projela složku s příhodným názvem „Šuplíček“, která
zabírá čím dál větší prostor v mém počítači, a skepticky
se ptám: „Jak těžké je v dnešní době napsat něco, co
zaujme větší okruh lidí?“ V dnešní době, kdy nejčtenější
knihou je 50 odstínů šedi a nejoblíbenějším seriálem Sex ve
městě? Zajímá vůbec někoho něco jinýho než sex?
Je to spíš
řečnická otázka, než zoufalé povzdechnutí. Vždyť já sama
jsem seriálu o čtyřech věčně nespokojených, suchým humorem
obdařených ženách ve středním věku propadla rychlostí blesku.
Mé největší sympatie si získala novinářka Carrie. Z toho mála,
ve kterém nás nechává nahlédnout do svého spisovatelského umu,
jsem si dokázala vytvořit dokonalou iluzi o tom, jak její sloupky
doopravdy vypadají. Nicméně, i když už jsem velká holka a vím,
že s reálnými novinami nemají její výtvory pranic společného,
nemohu nadále bojovat se zvědavostí, jak by asi vypadala taková
Carrie ve skutečném světě?
Do jaké míry
sdílí svůj osobní život s desítkami a stovkami tisíc čtenářů?
Nechává fakta taková, jak se doopravdy dějí, a mění jen jména?
Jak je jejím přátelům příjemné, že se o sobě dočítají i
ty nejintimnější detaily?
V rozmezí několika
málo hodin se mi naskytla příležitost k pozoruhodnému porovnání.
V první řadě Carrie – ve středním věku se zmítající žena
denně stojící na tenké hranici mezi spokojeným životem a
absolutním zoufalstvím. Ač nemůže nikdo zpochybnit, že sama
něco dokázala, nemůže sama sebe označit za šťastnou. A na
straně druhé – Rory Gilmorová. Mladá, nadějná novinářka,
která je odhodlaná jít za svým snem, ať to stojí, co to stojí.
Závidět jí můžu kromě vůle už i jen to, že vůbec ví, co
chce...
Nejhorší je
uvědomění, že jsem kdysi bývala jako ona. S ambicemi a sny úplně
nejvyššími. A i když i teď mám vizi, že něco dokážu, mám
pocit, že laťka už dávno není tak vysoko. Jako bych časem z
lenosti snižovala cíle, abych vůbec nějakého někdy dosáhla.
A já se ptám –
je lepší pocit spokojenosti z dosažení cíle, i když neprověřil
všechny schopnosti, nebo za víc stojí nedokázat vysněné, ale
usínat s pocitem, že jste do toho dali všechno?
Ať nekončím až tak skepticky, jakožto jedna z dvojčat vzpomínám pohled na Ňjů Jórk - ještě za dob dvojčat.
